Jsem kobyla. Mám vaši pozornost? Výborně.
Přišli jste na medicínu, dostanete bílý plášť. Na oddělení potkáte babičky závislé na dialýze. Pacienty se shnilou nohou. Na pitevně slyšíte, jak praští cévy zdevastované aterosklerózou. Je to výhoda? Někomu by se udělalo mdlo. A někdy se vám skutečně udělá. Ale zvyknete si a časem to i přestanete řešit. Riziko? Když mimo nemocnici vznesete námitku, mohou vám vyčíst, že jste naivní nedochůdče, které o životě nemá ani potuchy, a postrádá tak nárok na to cokoliv radit. „Všechno dobrý nám ti doktoři zakážou!“ Třeba mají pravdu. Mohou vám povědět, že jste nechutní, za to, co dokážete rozebírat u oběda, za to, že si ve vlaku čtete o hnilobě. Možná na tom něco bude, jinde se jen zřídka stojí fronty, abyste si poslechli, kterak se pacientovi hýbou střeva, jinde se s cizím člověkem nedáte do hovoru o tom, jak to vypadalo, když zvracel. Ale zvyknete si. A budete zvědaví. Budete mít úctu a vážně vás bude zajímat, z čeho pacient všechny ty fleky má.
Dobrá, asi je to pravda, medici jsou opravdu někdy nechutní. Výhodu to ale má, velikou. Vidíte, co všechno se může stát. Co všechno se může stát vám samotným. Lidem okolo vás. Vidíte, čeho by se pacienti byli mohli uchránit anebo to alespoň oddálit. Ruce. Nohy. Střevo. Klidně mi říkejte naivní nedochůdče, v něčem máte pravdu. Na oplátku ale v něčem věřte svým doktorům.
Je toho spousta. Ujít denně deset tisíc kroků nebo si vyhradit třicet minut na „přiměřenou fyzickou aktivitu“, jíst zeleninu, spát tak akorát, jíst dost bílkovin (ale zase ne moc). Tak akorát masa, tak akorát ovoce. Toho si přidat, to si odpustit. Je toho spousta, já vím. Jak to shrnula moje babička: „Oni to s náma doktoři myslí dobře, ale někdy se to nedá vydržet.“ Nejde o to vydržet, ale o to si v tom všem najít potěšení a vybrat si svoji cestu. Třeba jsem nedochůdče. Ale deset tisíc chodit budu.
Znamená to, že jsem nechybující aktivistka, která spí osm hodin denně a s hysterickým výkřikem převrhne stůl, kdykoliv je na talíři cokoliv jiného než zrní? Ani v nejmenším. Doporučení na nutnost dostatečného pohybu většinou dostáváme během čtvrté ze šesti hodin přednášek za ten který den, mezi nimiž si sotva protáhneme nohy. Rozvahu o přiměřené konzumaci soli jsme vedli po obědě ve více než závodní jídelně. Osobně dokážu pár dní v řadě nevyjít na vzduch, první verzi článku jsem psala poté, co jsem povečeřela klobásu s chlebem. Dokážu sníst tabulku čokolády naráz. Na druhou stranu mám ale svoji sbírku nechutných zkušeností. Vím, co by se mělo, vím, co se nemá. Vím, o kolik lépe tělo působí a funguje, když žijete zdravě. A viděla jsem, v jakém místě se dá uříznout noha, když vám ji pro komplikace diabetu nebudou moct zachránit. A tak se snažím.
Snažte se taky, prosím. Zajímá mě, kde všude se dá řezat noha, podívám se, jak špatně se stahuje srdce po infarktu. Ale vážně je lepší, když vám ta noha zůstane.