Při odletu do Keni jsem se bála. Že nepoznám, co komu je, že zpanikařím, že kvůli mně někdo umře. A i když jsme na místě ani ne týden, už vím, že to půjde. A že se bát nechci a nebudu. Pár úvodních dní vyčerpalo první peak poklidu a večerní posezení u piva se záhy rozplynulo, zbyla z něj jen pozvolna stydnoucí konvice s kávou. Dole rozbíháme velký sál pro pacientku ošklivě posekanou mačetou, nahoře na malém sále zašívají tržnou ránu po havárii na motorce. O tom ale jindy.
V odletové hale ruzyňského letiště jsem byla sytá očekáváními vyčtenými z knih a článků. Nevím už, jakou představu jsem měla, už tehdy jsem si ale byla prakticky jistá, že všechno bude stejně jinak. Nejvyšší přával adrenalinu tehdy přinesl fakt, že jsme potřebovali přes dvoje celníky dostat na dvě stovky párů brýlí, jež nám pro pacienty darovaly pražské optiky. Část jsme probalili do svých krosen a kufrů, část jsme nasypali do bedny. Tu jsme přeci jen museli navzdory všemu rozbalovat jak v Praze, tak v Keni.
Do Nairobi jsme dorazili asi ve čtyři ráno. Náš vedoucí Lukáš už byl na místě a přijel nás vyzvednout naší sanitkou. Zavazadla jsme naházeli na střechu a zařadili se do houstnoucí zácpy mezi pestrobarevně pomalované autobusy. Pěší přebíhali cestu, kde a jak se jim zachtělo, mezi vozidly kličkovali prodavači a nabízeli všechno od banánů přes ručníky až po stěrače. Kdybychom chtěli, mohli jsme si cestou takřka sestavit celou novou motorku. Rozednívá se tu takřka z minuty na minutu a i když je tu teď zima, vzduch voněl sluncem a rozvířeným prachem. Cestou z Nairobi jsme se zastavili v muzeu, abychom si zlepšili povědomí o keňské kultuře a přírodě. Jako první jsme chvátali do pavilonu plazů, který je součástí expozice, abychom se naučili poznat mambu, kdybychom na ni během následujícího měsíce narazili. V obchodě jsme nakoupili pohledy a jeli dál.
Ve stále trvající zácpě odmítáme další banány a další pneumatiky a konečně se dostáváme za město. Podél silnice se teď táhnou hliněné a plechové chatrče, tržiště s bramborami a pestrobarevným oblečením. Stánky mají střechu převážně z vlněného plechu a umolousaných hadrů, ve vzduchu voní slunce a prach smíchaný s výfukovými plyny. V některých chatrčích jsou hotely, v některých řeznictví, v několika oboje dohromady. Po krajnici muž zapřažený do vlastního vozíku táhne pytle brambor, další pohání své dva osly prutem do klusu.
Navečer zastavujeme, konečně. V noci je i v sanitce nebezpečno, přespíme tedy v kempu u jezera Naivashi. Slibované stany jsou obrovité konstrukce na kůlech, kde postele mají nebesa a jen samotná koupelna je větší než můj kolejní pokoj v Praze. Naši doktoři si na nás vymysleli průběžné kvízy o kávu nebo odpuštěnou službu úklidu a nenechají nás přestat myslet ani u večerního piva na terase.
Ráno nevíme, jestli nás vzbudili dusající turisté, anebo okolo procházející hroch, oboje je podle všeho stejně pravděpodobné. Pod moskytiérou je bezpečno a pod peřinou teplo, od pusy nám skoro jde pára. Máme ale program, scházíme se ještě za šera a kupujeme si plavbu po jezeře s pozorováním hrochů. V narezlém motorovém člunku se odlepujeme od břehu, ze zátočiny stoupá kouř z pálených větví a nad stromy vychází slunce. Jsme dnešní první skupina našeho průvodce, ukazuje nám tedy na a kolem jezera úplně všechno: zebry, žirafy, ibisy, plameňáky odpočívající na kůlech čnících z vody. Zapíská a na tři metry od člunu hodí mrtvou rybu, již za chvíli přiletí do spárů uchvátit orel. Hrochy na první pohled neumím ve vodě rozličit, nakonec ale křivku hlavy a čelisti poznám. Naštěstí se od odpočívajících zvířat držíme v rozumné vzdálenosti, nevyrušíme tak ani dvojice hrošic s hrošátky, ani skupinu asi dvaceti dřímajících kolosů. Kolem nás křičící ptáci občas hrábnou pařátem pro rybu při hladině.
Po vysloveně koloniální snídani přivážeme naše zavazadla zpátky na sanitku a vyrážíme dál, kolem dalších stánků a dalších tržišť. V supermarketu nakupujeme šest překypujících košíků jídla a skládáme vše na sanitku, v Itibu si toho mnoho koupit nepůjde. S policisty, které po cestě občas potkáváme, na sebe máváme, máme přátelské úmysly. Zastavíme na vyhlídce na okraji Velké příkopové propadliny. Viditelnost bohužel není nejlepší, vzduch je plný vody, i tak je ale pohled na zeleň pod námi dechberoucí. Krajina se pozvolna mění, vjíždíme mezi čajové plantáže. Pro sběrače jsou vystavěné shluky domků, úplné Baťovy vesničky. Na jednom z menších pouličních tržišť kupujeme brambory a mrkve – jak zastavíme na krajnici, prodavači se k nám seběhnou, ani nestačíme vystoupit. Okénky prostrkují zboží, máme tak auto plné natě. Když se nám podaří vysvětlit, že nejsme až tak extrémně mrkvechtiví, přibíráme ještě česnek. Teď už máme všechno.
Čím blíž se dostáváme, tím víc se zhoršuje kvalita cesty, nakonec už jen nadskakujeme na hliněných výmolech. Jsme však na závěru cesty. Do vesnice Itibo přijíždíme ještě za světla, což je dobře. Prý jsme skupina s nejlepším dojezdovým časem. Zbývá jen vyskládat sanitku, seznámit se s místními zaměstnanci nemocnice a uklidit Domeček. Jsme po několika měsících v Itibu první muzungu, běloši, musíme tedy zkontrolovat a odstranit případné myši z pastí, vytřít, utřít, vyvětrat a uvařit dvoukilovou plechovku guláše, již nám tu nechala poslední skupina, abychom se mohli najíst i s nezprovozněnou kuchyní. Jsme domluvení, že první noc nás k pacientům nebudou volat. Začínáme zítra.
