9. září 2018
Protože nikdy nevíte, kdy navštívíte nejkrásnější místo svého života…
Iglbu by takovým místem mohla být. Když jsme se s přáteli rozhodli využít nabídky univerzitního spolku a pronajali si na víkend náhodnou, kapacitou odpovídající chatičku (hyttu), nikdo z nás netušil, jak šťastnou ruku jsme při výběru měli.
Linkový autobus nás z centra Trondheimu zavezl do šedesát kilometrů vzdáleného města Soknedal. Odtud jsme se vydali na tříhodinovou túru směrem pryč od civilizace, vstříc naší hyttě. I když se zdvihajícím se srázem postupně ubývalo hovoru, stále v nás bylo dost energie na šplhání po balících slámy u cesty. Poslední, s kým jsme se potkali, byla osamocená ovce v ohradě z ostnatého drátu, poté jsme již zůstali sami. Za polovinou cesty jsme se setkali se zbývajícími členy naší skupiny, kteří věřili svému stařičkému Polu dost na to, aby se úspěšně pokusili vyjet dle našich odhadů automobilem nezdolatelné převýšení, a vyvezli zásoby pro nás pro všechny.
Za parkovištěm jsme sešli z cesty a vydali jsme se zapadlou stezkou klikatící se mezi borůvčím, končící na hranici mokřadu, odkud již bylo třeba pokračovat čistě podle vlastního odhadu. Blízká hora Ilfjellet se koupala ve zlatorůžových paprscích sklánějícího se slunce, zatímco jsme přeskakovali potůčky, brodili se přes řeku a pod nohama nám čvachtal mech. Kolem nás se rozprostíral koberec borůvčí s červenajícími se listy, narezlá tráva a zurčení vody poskakující po kamenech.
Na Iglbu jsme dorazili ve snášejícím se šeru, okamžiku ideálním pro zapálení ohně. Po žebříku z červených prken jsme vylezli na zatravněnou střechu a pozorovali zapadající slunce a vycházející načervenalý měsíc, zatímco pod námi plápolal táborák, v kotlíku klokotala voda na čaj a ve vzduchu se rozpouštěl kouř z vodní dýmky. O trochu více jsme se schoulili ve svých svetrech a nad hlavami se nám rozsypaly hvězdy.
Druhý den jsme při snídani přejížděli konečky prstů po nápisech vyrytých do desky stolu, nasbíraných za celá desetiletí, zatímco nám do zad sálalo teplo z kamen a za oknem se probíralo dopoledne. Nad džemem a hruškami jsme se shodli na celodenní túře.
Poprvé jsem tak šla po neznačené trase. Vydali jsme se k hoře Ilfjellet, čekalo nás šestisetmetrové převýšení. Mířili jsme takřka přímo nahoru, v příkrém srázu jsme se tedy mnohdy museli přidržovat rukama a přemýšleli jsme, jak jen se ve zdraví dostaneme zpátky. Přecházeli jsme ze skaliska na skalisko, seskakovali z balvanů pokrytých mechem a všudypřítomnými borůvkami a nezřídka si mysleli, že jsme již nedaleko od vrcholu, aby nás mapa a další objevivší se skalisko vyvedly z omylu. Větší přestávku jsme si udělali na břehu nevelkého jezera těsně pod vrcholem, odkud již cesta nebyla tak příkrá. Zanedlouho jsme tedy dosáhli dřevěného kříže a kamenné mohyly chránící schránku s vrcholovým deníkem. Byli jsme na světě jediní a celé okolí patřilo nám!
Zpáteční cestu jsme se rozhodli si prodloužit – jak se později ukázalo, o poznání mírnějším terénem. Kroky nám odpružil koberec z mechů a lišejníků, kolem nás se rýsovaly stříbřité balvany potažené sytou zelenou a v dálce zněly ovčí zvonce. Zastavili jsme se u jezera, rozdělali oheň a v ledové vodě si opláchli alespoň chodidla, zatímco muži si zkoušeli chytit ryby k večeři. Za necelou hodinu jsme dorazili zpět na naši hyttu a u opékání buřtů a pečení brambor si uspořádali ten nejskvělejší večer.
Iglbu: jediné slovo, dva dny a třináctery vzpomínky…
