19. října 2018
Máme auto! Vrátily jsme se do Moskenes a na den si půjčily náš nový oblíbený automobil, stařičký Nissan se třemi dveřmi a tuhou převodovkou. V kufru a na zadní sedačce se obkládáme krosnami a necháváme za sebou skryté skalnaté pobřeží objevené úplnou náhodou, na němž usazené jsme dopoledne překlenuly většinu čekání na příhodnou hodinu: všechny s pohledem upřeným do prázdna, respektive na přelévající se duhy, zpěněné vlny rozbíjející se o skaliska a při pobřeží se tyčící hory.
Páteřní silnice E10, probíhající z Å napříč celým souostrovím a pokračující až do Luleå na jižním pobřeží Švédska je, alespoň tady na Lofotech, téměř prázdná. Od břehu moře se co chvíli noříme do tunelů a zastavujeme na vyhlídkách. Sjíždíme a po mostě působivém, avšak úzkém dost na to, aby se na něm protijedoucí vozidla vyhnula jen stěží, se dostáváme do města Fredvang. Na pár hodin ponecháváme naše vozidlo svému osudu a připravujeme se na túru a přespání na pláži Kvalvika. Cesta má být lehká a z parkoviště dokonce stoupá dřevěná lávka. Tohle bude snadné! Ach, ty iluze…
Lávky vedou značný kus cesty. Stoupáme a jako už tolikrát se kocháme výhledy na zákrutinu fjordu a na hory kolem nás. Ony lávky občas vynechají a my tak přeskakujeme po drnech nebo se vytahujeme z kamenu na kámen, posléze přecházejí v jednotlivá prkna rozsypaná po zemi rádoby nahodile, ve skutečnosti však strategicky rozmístěná napříč bahnitými úseky. Cesta obratem začne ubíhat o poznání rychleji, když balancujeme a odhadujeme nestabilní prkna, jež se při zatížení zanoří buď do bláta, anebo do vody. V místech, kde dřevo chybí, je kvalita cesty naznačená hloubkou šlápot dřívějších chodců. Nechápeme, jak lidé mohou nevyhledat a nevyužít optimální terén. Předpoklad, že nám se nic podobného nestane, byl již od svého zrodu samozřejmě odsouzený k záhubě.
Dorazíme ke kopci s navalenými balvany. Jak máme zdolat tohle? Proplétáme se mezi kameny a všudypřítomnými blátivými ostrůvky a stoupáme dál, už bychom měly být blízko. Kopec se překlápí, začínáme klesat. Před námi se postupně otevírá výhled na moře, stále z většiny zakrytý skálami. Již jsme vzdaly snahy nešlápnout do bahna, neseskočit do něj s razancí neznalosti vlastní. Procházíme těsně pod vodopádem a prcháme před vodní tříští. Otevření výhledu na pláž je doprovázené fenomenálním smykem mojí maličkosti, většinu však naštěstí vyrovnám a pro zbytek je okolo bláta nemnoho. Napravo od nás se zdvihá vrchol Ryten, jehož úbočí se téměř kolmo propadá do vln, z nějž je prý na Kvalviku úchvatný výhled.
Na pláži jsme téměř jediní. Ani s odstupem nevím, jestli je lepší sem zavítat ráno, nebo navečer, pokud se sem nechcete vydat strávit noc. V dáli za mořem tušíme severní pól, nad hlavou se nám převalují mraky, za námi se před nespočtem let v půli cesty zastavilo z kopce se valící kamení. Stan nás ze závětří mlčky stráží koupaje se v narůžovělém oparu.
Ony převalující se mraky v zárodku rozprášily naše naděje v pohled na polární záři, vystačíme si tedy s mořem a horami a samy se sebou. Nazítří se projdeme o něco dál a nacházíme několik skrytých míst, jejichž půvab sem budete muset zajet objevit sami, nepřipravím vás svým psaním o to kouzlo okamžiku.
Našim dalším cílem byla cesta, řečeno beze snahy vytvořit jakékoliv klišé. Pobřežní silnice 815 se vine z města Leknes až na předěl ostrova Vestvågøya a Gimsøya. Na jedné straně se zdvihají hory, na druhé se rozprostírá moře. Podél silnice jsou rozhozené barevné domy, od nichž nás několikrát osobně přijdou zkontrolovat místní ovce.
Obracíme se na zpáteční cestu. A měníme se za volantem. A řídím! Asfalt ubíhá pod koly a zatuhlé převody nepatrně naříkají, když se je snažím přesvědčit k pohybu. Otáčkoměr nemáme, nezbývá tedy než se spolehnout na sluch a rychlost a, uznávám, poněkud zavrženíhodnou myšlenku, že naše vozidlo si toho už nejspíš vytrpělo dost na to, aby se v převodech zocelilo a nedbalo ničeho, nás nevyjímaje.
Nyní jsme již opět v Trondheimu. Zpětně mohu říci… bylo to krásné. Úchvatné. A i když knäckebrot se sýrem nemůžeme na několik příštích týdnů ani vidět, jedno je jasné… Jeďte na Lofoty. Stojí to za to!
