25. listopadu 2018
Spaghetti carbonara, žganci. Co jiného může následovat než špekové knedlíky?
Během semestru se do našich medických kruhů vplížil záchvěv tradice pořádání národních večeří. Počátek přišel v podobě norských tacos (pro nás entitou překvapivou, avšak místními velice oblíbenou), pokračovali jsme večerem italským a slovinským. A byť Francii ani Španělsko již s největší pravděpodobností „navštívit“ nestihneme, pro kousek Česka jsme se ještě sejít dokázali.
Obavy, že řádná hutná kuchyně naše spolužáky ze slunných krajů Středomoří kulinárně zlikviduje, se nepřipouštěly. Sychravý večer s den starým sněhovým popraškem salát nezachrání, je čas se pořádně najíst!
Volba padla na špekové knedlíky a perník s čokoládovou polevou. Řádné, dobré, hutné. České. Sejít se nás mělo jedenáct, pro tolik lidí jsem ještě nevařila. Odhad, kolik rohlíků bude třeba, respektive kolik chleba pokrájet namísto kolika rohlíků, tak byl značně nejisý, vážně jsem si pohrávala s myšlenkou volat domů s prosbou o radu, neřkuli záchranu: všichni jsme nějak začínali a maminka má pravdu vždycky.
Jestli budete někdy pořádat obdobnou událost, všímejte si drobností. Z vnějšího pohledu i banalit, na tom nesejde, právě na ně budete jednou vzpomínat, o nich budete vyprávět. O hodinu vehementního promíchávání a v mém měřítku velkoobjemového smažení později:
Zaprvé, kulturní rozdíly se ve své kráse mohou projevit už takřka na prahu místnosti: Slovinkám se při pohledu na těsto čekající na uvaření rozzářily oči, Italům chvíli trvalo, než se smířili s představou dušeného zelí jako přílohy. „A tohle je tedy to zelí? Ale jak to budeme jíst?“
Zadruhé, své kamarády bych nevyměnila ani za nic, doma ani tady. Vaření knedlíků se proměnilo v kolektivní hlídání minutky a místností (z níž spolubydlící raději prchly a již nám nechaly napospas) se co chvíli neslo: „Sedm minut! Sedm minut!!“ Už umím v italštině popohánět a zvolat: „Ale tak co bude!“ Do receptu pro ostatní by uvedení času vaření bylo naprosto zbytečné.
A zatřetí, i když další výlet na univerzitní hyttu už asi neuspořádáme, je to jedno: předzkouškové záchvaty úzkosti a společné jídlo a hra Lupus nás stmelí kdekoliv a kdykoliv. Spolehlivě.