2. prosince 2018
Vybrali byste si v přeplněné cukrárně? Anebo řeznictví? Na co byste ukázali, kdyby vás před lety prarodiče či dnes vaše dražší polovička nechali nalepit nos a čelo na výlohu a pozvali vás na to, co vám padne do oka?
Historie se stáčí ve spirále, kdy jste podobnou situaci zažili naposledy? Kdo vám věnoval laskonku, deset deka šunky, kopeček „té vaší“ zmrzliny? Mě historie uvrhla do nové kulinární otočky minulý týden. Nezapojila tentokrát nikoho z mých nejbližších, ale kamaráda s jeho dražší polovičkou. A to v situaci nepříliš poetické, zato o to dobrodružnější. Znáte trashdiving?
Pod rouškou noci zajdete mezi kontejnery za supermarketem a dáte novou šanci věcem, jež řetězec vyhodil a jež by tak přišly nazmar. Neprobíjíte si cestu přes zámek, nevybíráte si nic odpudivého. To, jak moc se ponoříte do sběru, myšleno obrazně i doslova, je čistě na vás. Stále se ošíváte nechutí? Vaše volba, chápu…
Už před odjezdem do Norska jsem tu trashdiving chtěla vyzkoušet, naštěstí spíš pro ten zážitek než z nutnosti. Nevěděla jsem však, co a jak, plán se tak s ubíhajícími týdny proměnil v přání a postupně pozbýval na míře reálné uskutečnitelnosti. Měla jsem zábrany bez jakékoliv zkušenosti pokoušet štěstí a probírání se popelnicemi není úplně téma, které byste si vybrali pro nezávaznou konverzaci uprostřed ulice. Navzdory tomu jsme se o tom s několika lidmi bavit začali a někteří měli s danou věcí dokonce osobní zkušenost. Mohla jsem tak začít sbírat rady a postřehy a v čase předvánočním si znovu začít pohrávat s myšlenkou nočního „nákupu“. Myšlenka přešla v plán až díky zprávě: „Chceš se přidat? Sejdeme se o půl jedenácté.“ To si pište, že jsem chtěla.
Mít auto je bezesporu výhodou. Díky předem zmapovanému terénu jsme jeli najisto a od koleje se přesunuli až na odlehlejší kout města. První obchod úlovek nepřinesl, dnes ještě nevyhazovali. A číslo dvě? Tam to bylo o poznání lepší!
Jakožto nováček jsem hlavně svítila, nořili se ostatní. První zběžný pohled: mouky. Balík vedle balíku. Všichni zanedlouho odjíždíme, bereme tak jenom dvě malá balení a probíráme se dál. Salát. Okurky. Banány. To všechno se vyhazuje?? Narážíme na tři veliké balíky masa, natahujeme se pro lososa. V popelnici! Z druhé strany kontejneru stojí košík plný plat kokosových pomazánek. Doufáme, že je nestáhli z trhu pro neblahý vliv na trávicí ústrojí nevědoucích zákazníků, a několik si odnášíme.
V méně osídlených aglomeracích prý mohou být výpravy ještě úspěšnější, i tak se mi zdá, že jsme toho našli nespočet. Měli jsme štěstí, naplnili jsme tašku a pár přepravek. V centru jsme za třetím obchodem našli jenom polystyren, pokochali jsme se tak pouze pohledem na vánoční výzdobu a vrátili se na kolej. Tam se ani jednomu z nás nechtělo být přespříliš indiskrétní co se původu potravin týče a jít se dělit na pokoj před zraky spolubydlících, zůstali jsme proto ve vchodu a veškerou dělbu vyřešili tam.
Je na vás, nakolik otevření vůči ostatním budete, nikdo nemusí vědět, že si na ovesnou kaši krájíte banán, který měl skončit na skládce. Už z několika zběžných konverzací a jedné výpravy je ale zřejmé, že pár věcí si stojí za to zapamatovat. Snažit se, aby vás nikdo neviděl. Nechodit přes zámek. Brát neotevřená balení. K masu si přičichnout, než je dáte na pánev (to je opravdu důležité, potvrzuji z vlastní zkušenosti!). Odhodit úzkoprsost a neošklíbat se nad tím, že si do mléka sypete cereálie zpoza obchodu. Trashdiving není a asi ani nikdy nebude pro každého, chápu to. Teď mě ale omluvte. Jdu vařit.
