4. listopadu 2018
Závěje zatarasily ulice, místo automobilů vyjela psí spřežení a město zahalila bílá tma.
…
No dobrá, natolik zlé to nebylo… Nicméně i tak na nás zima seslala svoji první upomínku, svůj první podchlazující paroxysmus. Teploty spadly dobrých dvacet stupňů pod paralelně probíhající české babí léto, klouzali jsme se po kalužích, v ulicích se místy dalo až bruslit, kopce na protějším břehu fjordu se pokryly sněhem a prsty mi mrzly i v tlustých rukavicích (kterýžto jev je sice více než běžný, ale i tak).
Toto všechno značilo mnohé: Zaprvé, čas tu ubíhá rychlostí světla, sotva jsme přeci přijeli! Zadruhé, zkoušky nám až nepříjemně začínají dýchat za krk. Zatřetí, za chvíli budeme většinu své zdejší existence trávit potmě. A začtvrté, přijede další návštěva!
Když jsme ještě v Česku plánovali, kdy za mnou přiletí rodina, z důvodů ryze praktických jsme se snažili strefit do přelomu období. Nyní jsem tedy po dlouhém váhání a s těžkým srdcem došla k závěru, že šortky a tenkou bundu tu nejspíš již příliš neupotřebím, a vytvořila namísto toho prostor pro teplé ponožky, zimní boty a bundu lyžařskou.
Je již nesnadné se rozpomenout, co na městě upoutá vaši pozornost nejdřív, nad čím se po příjezdu pozastavíte jako první. Možná to budou nízké domy s dřevěnou fasádou, červené, bílé, žluté, modré. Nebo to bude výhled na okrajové části Trondheimu, na další z plejády dřevěných budov, jež se při pohledu z dálky zdají jako zapuštěné do zalesněných svahů. Pokud jste si přijeli pro autentický norský zážitek a budete mít štěstí, do obličeje vás uhodí vítr a déšť. Možná vás udiví, kolik elektromobilů tu jezdí, jak málo pekáren je po městě rozesetých. Kolik domů má zatravněnou střechu. Jak veliké množství retardérů přehrazuje silnice. Na kolika místech je konstantně rozestavěná vozovka. Možná vás zaujmou zvony katedrály, jež co patnáct minut zahrají delší a delší úsek melodie, jejíž celistvost odpočítání celé hodiny odešle zpět na počátek růstu.
Ať si najdete cokoliv, toulejte se při prohlídce uličkami, projděte se po promenádě na břehu řeky Nidelvy, zakloňte hlavu při pohledu na sochu svatého Olafa na hlavním náměstí, momentálně rozestavěném, a představte si ji obklopenou adventními trhy, jež tu snad zanedlouho vyrostou. Obejděte katedrálu Nidarosdomen, nejseverněji položenou gotickou stavbu, cíl cest poutníků za ostatky svatého Olafa. Vyfotografujte se na Starém mostě, se starými budovami přístavních skladů za zády. Vyzkoušejte zdejší výtah na kola. Po Květinovém mostě přejděte k bývalým loděnicím, nyní přeměněným na restaurace a bary, a zastavte se na šálek čaje. Zahřejte se, načerpejte sílu a pokračujte až k pevnosti Kristiansten.
Dost ale cestopisu, jiní je píšou mnohem lépe. Zpátky k zážitkům. V zavazadle z domova se vedle oblečení našlo i místo pro maso, čokoládu… Než tedy přišel čas na mé vaření, zapovídali jsme se u večeře a nad řízkem si připadali jako kterýkoliv jiný běžný víkend, kdy jsme se všichni čtyři sešli doma. Moje ryba Bob je podle všeho v pořádku, i když občasné dezinformace udávají, že dobře se má až od té doby, co před nedávnem po krátkém období letargie změnil barvu a dostal záložního kolegu na klíček. Když už v centru nebylo co navštívit a kde se toulat, zakončili jsme víkend oslavou výročí republiky a procházkou do nedalekého lesa. Zde se k několikadennímu mrazu přidal i sníh a jezero pokryté ledovou skořápkou, čímž vznikla iluze vánočního odpoledne, z něhož se s krátkou zastávkou na svařené víno vrátíme zpět k pohádkám.
Vánoce však ještě nejsou. Je tu tedy opět tepleji, i nadále zde pobývám na vlastní pěst a ještě stále vyhlížím polární záři. Vzpomínám na rybí polévku a sobí guláš a chválím si svůj pršiplášť. Zatím se tedy mějte hezky, já se tu mám nádherně!
