11. listopadu 2018
„Nejdřív nevíte, na co se díváte, a moc vás to nevykolejí, ale napodruhé si všechno uvědomíte a nebudete se od toho mihotání moct odtrhnout.“
6. srpna
Odlétám téměř na pět měsíců na sever, možná bych mohla zahlédnout polární záři… Musím si o ní něco přečíst a získat realističtější představu než tu z Dobytí severního pólu.
22. srpna
Příští týden jedeme poprvé na hyttu, to by bylo hezké, kdybychom tam viděli polární záři! Zůstaneme dlouho vzhůru, nebude nás rušit světelné znečištění…
2. září
Neviděli.
12. září
Na doporučení známých do telefonu stahuji aplikaci Aurora, vytvořenou pro nás a všechny, kteří noc co noc pohlížejí severním směrem. Při zvýšeném indexu pravděpodobnosti dostanete upozornění, můžete na několik dní dopředu sledovat předpověď, pokrytí oblohy mračny, data o slunečním větru… Nenecháme to náhodě.
27. září – 2. října: Lofoty
Jedeme na sever, to bude tutovka! Inu… s každou další podmračenou nocí naše naděje klesají, stále však spoléháme na přespání na pláži Kvalvika. Marně. Pořád ale máme čas a indexy nejsou nejhorší, už brzy se dočkáme…
3. října
„Vy jste ji ještě neviděli? Podivné, já už párkrát ano… je zvláštní, pohybuje se tak rychle! Napoprvé si nejste jistí, jestli je to vážně ono, ale potom už vám v hlavě zní jenom prohoba, na co já se to dívám…“
7. října
Dnes je index extrémně vysoký! A stejně tak i pokrytí oblohy mraky. Ničeho však nedbáme a vydáváme se na čekanou do nedalekého lesa. Sedíme u ohně a vyhlížíme, jestli se ta mračna náhodou nerozmyslí. Nerozmyslela. Je to ale příjemný večer a každé přistávající letadlo probudí vlnu zvolání: „Podívejte, světla na severu!!“ Známí nám zasílají fotografie sytě zelené oblohy z Lofot. Moc hezké…
20. října
Naděje nás pomalu opouští. Už jen poslední čtyři stále čekáme na svůj okamžik. Ostatní nám slibují včasná varování, když se polární záře náhodou objeví, aby nám pomohli zvýšit naše šance. Nejsem si jistá, jestli to pomůže…
29. října
Možná jsem na obloze zahlédla nazelenalý stín. Počítá se to?
9. listopadu
Je to tam!!! Ještě nikdy jsem nebyla tak ráda, že je mi zle. Velkorysé plány na páteční večer byly odejity a svraštěly se na cyklické vaření zázvorového čaje. Jen díky tomu neprošvihnu záplavu zpráv: „Lidi, podívejte se ven!“ Se spolubydlící se cpeme do bot, ani tkaničky nezavážeme, a ve třech skocích jsme na ulici. Zatímco s dalšími výměnnými studenty klusáme komplexem kolejních budov, část Norů zvrací u vchodu do klubu, část se baví naším tempem.
Obloha září. Na severu se rýsuje nazelenalý pruh, jehož spodní okraj se mihotá, jako když fouknete do rozsypané mouky. Nad hlavami se nám line další zelenavá stuha a vlnivě se přelévá do stran. Několikrát se nad obzorem roztančí a vedle zelené na pár vteřin, jež ve vzpomínkách překlenou léta, skotačí i bílé a načervenalé mihotání. „Jsem tu dva roky, a tahle polární záře je ta nejsilnější za celou dobu.“ Je to tam!! Zpátky k zázvoru. Teď už můžu odjet domů.
