28. října 2018
Jak dobrý to byl výlet, tak nezapamatovatelný pro mě byl název tentokrát navštívené hytty. Stále a stále jsem nervózněla, když se mě před odjezdem někdo zeptal, kam to vyrážíme, a odpovídala jsem vyhýbavým: „Øøøsteněco…“ Na hyttě samotné se o jejím jméně zkrátka nehovořilo, po návratu jsem opět vzala zavděk osvědčeným Øøøsteněco. Až nyní, po několikerém přepsání článku a díky laskavé shovívavosti internetového vyhledávače, konečně vím, kam přesně jsme to vlastně jeli.
S rostoucím počtem navštívených chat čím dál více vystupují na povrch některé rysy typické pro naše výlety. Ráno si zaplést vlasy, silou vůle a připomínek na stole nezapomenout jídlo a vydat se na přednášky, jež má krosna přečká v koutě posluchárny. V autobuse svým batohem při průchodu uličkou ostatní cestující přimět k poměrně razantním úhybným manévrům, než se propracujeme k výklenku na zavazadla. Někdy se usadit na sedačku, někdy vzít zavděk shody, a kolébaní monotónností motoru přečkat zácpu za městem. Svěřit důvěru ostatním a následovat je v hledání hytty, jelikož svůj orientační nesmysl v nových prostorách znám již dost dobře na to, abych se nehnala do čela. Po cestě společně kolísat na elánu v závislosti na řadě proměnných čítající vzdálenost hytty, promokřenost terénu, hlad, zimu a padající tmu. Rozdělat před hyttou oheň, zapálit v kamnech a u plechovky Bare øl (v doslovném překladu Prostě pivo) naplánovat sobotní výlet.
Byť v sobě každý víkend strávený v norské přírodě nese něco speciálního, tento byl ještě speciálnější – jak by taky ne, když za mnou přijela návštěva z domova! Už páteční seminář z dětské hematologie tak byl plný odkazů na léta minulá – nejen proto, že na přezkoušení z histologie jsem měla poznat megakaryocyt a na zkoušce z patologie jsem si táhla leukemie, ale i proto, že jsem vedle sebe měla někoho, kdo si prošel stejným martyriem, a šeptem pronášené narážky tak oboustranně dopadaly na úrodnou půdu.
Ano, dost dobře jsme zapadly do typického obrázku toho, jak to vypadá, když se po delší době potkají dvě ženské. Bylo v tom však něco navíc… je nesmírně osvěžující se setkat s někým, kdo vás zná již několik let: už víte, co od toho druhého očekávat, kdy spolu mlčet, kdy si rýpnout a kam se strefit, jaké vtipy jsou nejlepší, kdy se začít společně zamýšlet nad univerzálností smyslu života. Jste v kontextu pro hovory o věcech minulých, víte, jací jste měsíce a roky zpátky byli a co jste prožívali. Jestli si nevážit něčeho takového, tak nevím, čeho jiného.
Dost možná existuje neveřejné pravidlo, že čím dále od Trondheimu se ta která hytta nachází, tím zamotanější dostane jméno. K Øvensenget bychom se byli bývali propracovávali téměř šest hodin, kdyby nám cestu nezkrátili dva členové naší skupiny svým Polem. Jízda to byla úžasná a nezapomenutelná, ono zmíněné vozidlo již balancuje na samém závěru své existence a disponuje pouze dvěma předními sedačkami. Vezla jsem se tedy takřka v kufru a výmoly na lesní cestě přeskakovala usazená na smotaném drátu, s trupem po většinu cesty otočeným o devadesát stupňů, abychom na okolní automobily a míjené chodce působili co nejméně podezřele. Večer poté uplynul jako mžiknutí oka, prosycený hudbou, hovorem a přátelskou nenávistí mezi Němci a Italy, nově Spaghettifresser.
Sobotní výlet byl spíše procházkou, Jelikož pramen u hytty vyschnul, museli jsme nejdřív nalézt náhradní zdroj vody a dostatek si jí donést. Pohybovali jsme se dost vysoko, brzy jsme tedy vyšli nad hranici lesa a procházeli se po koberci z lišejníků. Zatímco jsme se naoko distingovaně kochali a vnímali atmosféru, Italové a Němci se přestřelovali mechem.
Některé z univerzitních chat u sebe mají postavenou saunu. A Øvensenget k nim patří! Nedělní dopoledne nás tak vyloženě vybídlo k nicnedělání a pořádnému prohřátí. Venku u vědra někdo nadával, někdo heknul, někdo jenom vydechl a mlčky na sebe vyklopil celý zbytek vody.
Závěrečná procházka po městě Røros při čekání na autobus do Trondheimu poté dodala víkendu i kulturní přesah. Mohli jsme od těch tří dní chtít něco víc?
