22. září 2018
Středa týden před cestou, 4:45 ráno. Budík. Rozlepím oko a spílám si, že jsem nešla spát dřív. Vědomí, že nemálo lidí vstává denně ve tři, mi příliš nepomáhá, do koupelny stejně klopýtám poslepu.
O zelený čaj a procházku z kolejí vonící brzkým ránem později přicházím do kampusu a zařazuji se do fronty na rezervaci univerzitních chat, již jsem se jakožto dobrovolník nabídla vystát. Jsem pátá. Vzpomínám na první ročník medicíny, kdy jsme podobné fronty stáli na mikroskopy před zkouškou z histologie… Všichni postupně vytahujeme čaj a kávu a snídaně a sušenky a překlenujeme následující dvě hodiny čekání – někdo o samotě za clonou hudby ze sluchátek, někdo v kolektivu. Postupně se k nám přidávají dobrovolníci z dalších chatychtivých skupin, mezi nimiž potkávám několik přátel. V naší skupině je nás šestnáct. Tři největší hytty jsou pro tento turnus nedostupné, doufám tedy v chatu pro třináct lidí, tři z nás se na podlahu vejdou. Znervózňuje mě pouze dvacetičlenná skupina přede mnou, jež přemýšlí, kterak se rozdělit do dvou menších chat.
Když přijde čas, fronta se vytvoří velice spořádaně, což je milé. Přistoupím k přepážce… a hytta je obsazená. Chm. Žádám tedy o co největší dostupnou hyttu a rezervuji Telin s devíti lůžky. Nějak se vejdeme…
Den před odjezdem nakoupíme na společnou večeři: počet účastníků se od minulého týdne rozkolísal, ze šestnácti se vyšvihl na osmnáct a ustálil se na třinácti. Snažíme se tedy odhadnout množství masa a tortil a přidáváme tři balíky marshmallows. Ty budeme opékat nad svíčkou, zatímco budeme tesknit nad tortilami… což ale zatím nevíme.
Telin, stejně jako nedávno navštívená Iglbu, se ukázal být hyttou uprostřed ničeho, tři hodiny chůze od zastávky autobusu. I když větší část cesty vedla po silnici, i tentokrát nás čekal houpající se mech a čvachtání bořících se bot. V lese jsme se krosnami zachytávali o větve a na volných prostranstvích mezi rozházenými stromy vyhlíželi naši hyttu. Zatím marně. Do cíle jsme dorazili, až když začínala hrozit snášející se tma, náš elán nás z většiny opustil a byli jsme hladoví a mrzutí. O to lepší byl ale pocit a o to hlasitější jásot, když klíč zapadl do zámku a seděl!
Rožnuli jsme svíčky, zprovoznili petrolejku a zabydleli světnici. Zapálili jsme v kamnech a pozvolna roztáli v sálajícím teple. U večeře jsme objevili hru Lupus, jež se měla stát milovaným synonymem pro náš výlet. Italům dobu trvalo, než se přestali divit zjištění, že jednodušší verzi hry u nás říkáme městečko Palermo.
Celý náš pobyt se odehrával v o mnoho klidnějším tempu než předešlé dva víkendy. V sobotu jsme se vydali na procházku po okolí, kde jsme objevili dobrý zdroj vody, a užívali si samotu. Příroda se s konečnou platností oděla do podzimu a hrála tak všemi barvami. Terén byl volný a jenom mírně zvlněný, nebylo tedy nezbytné dávat takový pozor na cestu a mohli jsme se dosyta rozhlížet kolem sebe. V počínajícím dešti jsme se raději obrátili nazpět – sice jsme ještě nebyli u konce cesty, nechtěli jsme však riskovat. Jelikož se zanedlouho vyčasilo, protáhli jsme si alespoň zpáteční procházku. U hytty jsme se rozdělili a šli štípat dřevo anebo sbírat borůvky. K večeři jsme plánovali udělat tacos… kdybychom byli nezapomněli jednu tašku s jídlem na přednášce. Nakonec jsme tedy zaimprovizovali a na kamnech připravili masovou směs se zeleninou a zakysanou smetanou. Vyšli jsme pozorovat hvězdy a vyhlížet polární záři, záhy jsme ale upřednostnili teplo a útulno a hru Lupus.
Celé nedělní dopoledne a část odpoledne jsme pekli palačinky a lenošili před cestou zpět. Jediný nedělní autobus odjížděl až večer, měli jsme tedy času až dost. Na kolej jsme se vrátili nedlouho před půlnocí – ospalí a zmoklí, ale s vědomím, že toto náš poslední výlet nebyl ani v nejmenším.
