27. září 2018
Fazole a procházky v dešti, to dělá Trondheim Trondheimem…
Když se mě známí ptají, jak se v Norsku mám, nezřídka je zaplavím líčením všeho neobvyklého a dobrodružného, co zde zažívám. I v Trondheimu však zůstávám obyčejným člověkem, i v Trondheimu většinu času vedu obyčejný život. I tímto vás však Erasmus osloví, svojí stejnou a přeci jen jinou každodenností, než jakou zažíváte doma. Na první pohled nevýznamnými drobnostmi, které ale v konečném důsledku utvoří vaše já, a stojí tedy za článek.
Škola zabírá značnou porci zdejšího dění, nenechte se zmýlit, je tomu tak. Oproti Praze se tu však o poznání více učím vařit – menza je drahá i pro Nory a kolejní kuchyň je pojatá velkoryse, téměř všichni si proto nosíme své jídlo. A chutná mi tu, i když v obchodě místo masa kupuji převážně luštěniny. Stále se však těším na řízek, až přijedu domů… a nedávno jsem půl dne strávila v situaci, kdy jsem byla ochotná za svíčkovou prodat vlastní ledvinu.
Mimoto jsem si oblíbila vlhké teplo v kolejní prádelně, jež dokáže rozehřát i sebepromrzlejší prsty, to a hučení desítek přístrojů vás na chvíli nemůže nevytrhnout z hektičnosti.
Opět jsem se zamilovala do tance, až tady jsem si uvědomila, nakolik mi doma scházel… Po úvodní nerozhodnosti jsem se zapsala na lekce boogie woogie a lindy hop. Zkuste to také… dvakrát týdně se budete moci nechat unést hudbou a jediné, čemu vedle rytmu a melodie budete naslouchat, je vedení vašeho tanečníka. Takové momenty jsou jedny z nejkrásnějších, jež tu zažívám. O víkendu jsme se dokonce téměř všichni sešli na tančírně a zapomněli se v hudbě, zatímco na stole nás čekal koláč.
I samotný rytmus dne zde již získal svůj řád. Ranní ovesná kaše, u níž při své oblíbené hudbě pozoruji probouzející se ráno. Čaj upíjený po cestě do školy, zatímco mi fučí za krk a prší na ramena. Hledání bílého oblečení mé velikosti, kdy zejména pláště jsou neustále rozebrané, pročež pravidelně tonu ve stanu o tři velikosti větším. Cesta ze šatny na oddělení, kdy nás denně minou přinejmenším dva doktoři na koloběžce. Čas strávený v knihovně s asi nejpohodlnějšími židlemi pro studium, s nimiž jsem se setkala.
Přednášky, kdy až příliš pozdě zjistíme, jestli nás přednášející zaujme a vtáhne do problematiky, nebo jestli budeme muset přečkat otrocké předčítání nekonečného textu v prezentaci. Pauzy na oběd. Odpolední přednášky, kdy poslední věta pronesená do mikrofonu nezřídka zní: „Čtyři hodiny. Čas jít domů.“ Sport. Mé milované hodiny tance.
Je něco většího než maličkosti? Právě ony přeci dávají životu smysl…