Banánová babička se denně staví na kus řeči, aniž bychom si rozuměli jediné slovo. „Ééé!“ „Ééé…“ Po několika minutách se rozcházíme oboustranně spokojení, ona nezřídka bohatší o barel od vody. Michele sleduje pohyb našich zdejších psů Čendy a Čendy a slibuje jim, že půjdou do guláše, jestli budou capat přes mokrou podlahu. Kuba plánuje, kterak jednoho dne koupí slepici, oškube ji, vykuchá ji a udělá nám ji na víně. Nebo kohouta. Anebo hovězí. Když Čenda jednu slepici zadávil na procházce, příležitosti jsme využít nemohli: bylo záhodno ztrátu i s muzungu přirážkou rychle zaplatit a prchnout, než si vesničané stačí nabrousit mačety. Ten večer jsme prožili jako na jehlách, napínajíce uši, jestli neuslyšíme řinčení kovu a neucítíme dým z pochodní, a přemýšlejíce, zda nebudeme nuceni uchýlit se na střechu domečku a telefonem, vysílačkou nebo klidně i kouřovými signály zapřísahat českou ambasádu, aby pro nás poslala vrtulník.
Pro dny všední jsme si tu už vytvořili svoji rutinu, stejnou a unikátní pro každý turnus. My medičky se točíme na třech postech: ambulance, oddělení + chirurgie a úklid + vaření (neboli Pozice bydlenka). Doktoři nás zachraňují tam, kde je třeba, a když to na ně přijde, tak vaří s námi, popřípadě místo nás. Zároveň nás kofeinisté výpravy školí v tom, kterak správně připravit ranní kávu. A polední. A i odpolední a večerní. Do toho se po dvou točíme na nočních službách, s doktory na vysílačce. Kuba s Milanem se nejpozději v letadle z Istanbulu do Nairobi vsadili, která z nás jako první dostane průjem, a průběžně nás ponoukají, abychom si nechaly dát do limonády led, abychom si zašly do místní putyky na langoš a abychom určitě vyzkoušely krevetový koktejl. Dnes, když svítá na možnost sepsání tabulky vítězů, si ještě na poslední chvíli upřesňují detaily, co všechno je potřeba a co všechno se počítá a nepočítá.
Ošetření a vyšetření pacienti se začali slévat do změti případů, z nichž tu se ve vzpomínkách zhmotní postava nejasných rysů se zápalem plic, další s bolavými zády, další s od facky podrážděným okem. Děti, kterým nosíme plyšové hračky, aby plakaly o něco méně, další děti, kterým jsou všechny hračky světa naprosto ukradené a během vyšetření vás klidně kopnou do břicha. Posekané ruce, průjem, zácpa, bolavé břicho, do nohy zaražený hřebík. Tři slova, která umím svahilsky, s nimiž a pohlazením po rameni se u anglicky nehovořících pacientů snažím překlenout trapné ticho, než mě přijde zachránit někdo z místního personálu, abych se dozvěděla, odkdy přesně koho bolí hlava a kolik stolic za den proběhlo. Někdo přijde pěšky, někoho dovezou na motorce, někoho vynesou z auta. Někteří pacienti byli tak báječní, v tak vážném stavu anebo tak specifičtí, že si na ně vyhradím celý článek, protože zapomenout na ně nelze a nechci. Pracovní název: Doktor Libido a další pacienti.
Když se zrovna nenecháváme kopat nemocnými dětmi, nežřídka se vydáváme na procházky po okolí: na podrážky se nám lepí načervenalé bahno a od chýše k chýši a z kopce na kopec se kolem nás rozléhá: „Muzungu, muzungu!!!“ Děti běží, aby se na tu podivnost (rozuměje na nás) mohly podívat zblízka a zkusily z nás vymámit kousek čokolády. Doprovázejí nás, kam se hneme, a nechápou, proč napoprvé tolik obdivujeme avokádovník. Když se s někým během procházkou vymezeného času stihnete skamarádit, tleskne si s vámi, naučí vás vydupávat rytmus do prachu nebo se rozhodne vám učesat vlasy do culíku. A osahávat vlasy, zdali jsou vlastní, anebo jen nosíme paruku a ve skutečnosti jsme, stejně jako většina místních, ostříhaní na ježka. Mezi čajovníky na nás mávají sběrači lístků, místní ochmelkové obojího pohlaví se s námi chtějí zdravit o poznání srdčněji, klidně nás po zádech poplácat i třikrát za sebou. Milan spřádá plány na koupi ovoce a zeleniny u stánků před nemocnicí nebo ve vedlejší vesnici, Čenda mezitím honí slepice.
Večer je otázka, zda se nepodíváme na film, přísně zakázaná: kdykoliv padne, je ve službě průšvih. Posekaná pacientka, posekaní pacienti, suspektní náhlá příhoda břišní, hrozící nepostupující porod. Pročež jsme rozehráli Milanovu didaktickou hru, prošli Kubovým seminářem o fekální bakterioterapii a občas ponoukáme Markétu odhánějící nápadníky, aby nám od některého ještě jednou zajistila krabici ananasů. A čekáme, co přijede.
