5. října 2018
Zahoďte i ten sebenepatrnější náznak myšlenky na Lofoty přiletět letadlem. Hned teď, vážně! Neochuďte se o rozechvění při překračování polárního kruhu, kdy kolem sebe vidíte jen sníh, sníh a mezi mraky prostupující paprsky slunce. Jeďte vlakem!
Naše souprava z Trondheimu vyráží o půl osmé ráno: po půlnočním balení až nepříjemně brzy. První čtyři hodiny cesty z celkových deseti tedy všechny tři, mé dvě spolubydlící a já, prospíme a probíráme se až k brzkému obědu. Na dosah ruky od nás se do skalnatého pobřeží zařezávají fjordy a v údolích se mezi domy s červenou fasádou pasou ovce. Překonání sedmisetkilometrové vzdálenosti skýtá dostatek proměnlivosti na to, aby si každý přišel na své…
Břízy se zlatými listy, jimiž příroda pokladla úbočí zdejších masivů. Řeka klikatící se při kolejích, za níž se zdvihají hory pokryté ledovcem. Tolik sněhu, že máte chuť jít teď hned oprášit lyže a nechat si seřídit vázání. Nedotčená příroda rozkrojená železnicí… Borůvčí rozhozené mezi stromy, při pohledu na něž se ve vás mihne záchvěv vzpomínky na jejich nedávné sbírání. Břízy. Břízy. Máte nutkání zatáhnout za brzdu a jenom na minutku vyběhnout ven, s rozpřaženýma rukama a zavřenýma očima nabrat vzduch do těch nejzapadlejších zákoutí vašich plic, vyrýt si ten pocit do srdce a do paměti, ještě jednou, jen ještě jedinkrát se nadechnout a s nepatrným povzdechem jet dál.
Polární kruh. Ve slunci se třpytící sníh pokrývající nejen vrcholky masivů, ale i zvlněnou zem všude kolem vás, kopce i kameny v řece. Zatáhněte za brzdu a postavte sněhuláka, pojďte se koulovat, olízněte rampouch… Již nejde dřímat, již se nejde věnovat telefonu. Sledujete zákrutě toku tu lemovaného smrky, tu ponořeného do všebarevného baldachýnu, vpíjíte se očima do mozaiky stálezelených jehličnanů a zlatavých bříz, vyhlížíte další bělavou stužku vodopádu na úbočí ubíhající hory. Železnice opisuje široký oblouk při břehu jezera a vy víte, že teď jste již blízko, že teď už to přijde.
Bodø. S dřevěnýma nohama do plic konečně nasajeme čerstvý vzduch a vydáváme se na procházku do centra. Bez auta nemůžeme navštívit nedalekou úžinu Salstraumen s nejsilnějšími vodními víry světa, v níž každých pár hodin vře voda, než se tedy usadíme v trajektovém terminálu, prohlédneme si alespoň přístav, centrum a pouliční umění na několika budovách, památku na putovní festival UpNorth z roku 2016. Bodø je město, jež neurazí ani nenadchne, město, v němž několik hodin na přestup je zcela dostačujících. Na terminálu potkáváme další skupinu studentů na cestách, před ulehnutím na podlahu čekárny tak strávíme příjemný večer s povídáním o zážitcích, Erasmu a plánech na cesty po Lofotech.
První den jsme se rozhodly věnovat drobnému ostrovu Værøy na jižním cípu lofotského souostroví. Trajekt tam směřující čítá včetně nás deset pasažérů, máme tedy dost prostoru na dospání i poklidnou snídani. Na ostrově vás na první pohled zaujme, jak ostře zdejší skály ční z moře, jako kdyby se tu čistě mimochodem prolomila vyboulenina tektonické desky a střípky se jen ledabyle zakryly travnatým přehozem. Byť jsme mezi zdejšími sedmi sty padesáti obyvateli jediný cizorodý element, městečkem projdeme bez většího povšimnutí.
Na radnici, kam jsme šly poprosit o uschování batohů a rady na cestu, paní v kanceláři se zvoláním: „Máme tu turisty!“ přizve zkušenějšího kolegu, aby se nám věnoval. Kolega, postarší muž, jenž se sem před lety přistěhoval z ostrova s dvaceti obyvateli a na nějž je i Værøy příliš rušný, nám nabízí svezení do výchozího bodu cesty na vrchol Håtua. Až na jednoho běžce cestou vzhůru nepotkáváme nikoho, k uším nám doléhají jen ozvy větru a šumění vzdáleného vodopádu. Travou porostlá plošina, již mineme, je pozůstatkem planiny mezi Evropou a Amerikou, po níž se před desítkami milionů let procházeli dinosauři. Je to zvláštní pocit, představit si pár metrů před sebou kráčejícího brontosaura, i když jeho obraz, sebevíce vybledlý miliony let, má mnohem větší nárok tu tomu říkat domov. Hory, skaliska rozdrásaná dávným ledovcem, chrání při pobřeží rozprostřené město. I zde, stejně jako napříč celými Lofoty, jsou porůznu rozeseté dřevěné konstrukce, na nichž se v létě suší stovky a tisíce vylovených ryb.
Jelikož nám počasí přeje, usadíme se na vyhlídce na jihozápadní cíp ostrova a odmítáme se pohnout. Vpíjíme se do té krásy a zkrátka není možné odtud odejít. Nakonec se přeci jen vydáváme na zpáteční cestu a zamíříme na nedalekou oblázkovou pláž. Letos jsem poprvé u moře… Ve vodě smočím špičku prstu, jen aby se neřeklo, a na pořádné vykoupání se rozhodnu si počkat. Nasloucháme šumění vln, pozorujeme převalující se pěnu a zapomeneme se v čase. Na kameni si uděláme piknik a když nás přemůže zima, přeskáčeme kameny pro nové výhledy a vrátíme se na radnici pro krosny. Stále máme čas, stavujeme se tedy do kavárny na čaj, usazené na kamenech pozorujeme červánky a po setmění zamíříme do místní jediné hospody na další čaj. Na barovém pultu jsou v pryskyřici zalité mince a bankovky různých měn, nalézám tři české dvoukoruny! Ještě nevíme, co přesně nás na Lofotech čeká, a tak se jen touláme v myšlenkách, povídáme si a snažíme se v sobě nakumulovat teplo sálající z krbu. A odejít, než začne společenský večer s hrou bingo, abychom se tu nezapomněly.
Zatím můžu jenom říct: zastavte se na Værøy. Zamilujte si své vlněné ponožky. A jeďte vlakem!
