13. října 2018
Tento poznatek nám byl předán v srpnu, hned na samém začátku uvítacího týdne na univerzitě. A, nutno podotknout, má něco do sebe. Respektive hodně. Ani v městském prostředí si s chatrným deštníkem dlouho nevystačíte, máte na výběr ze tří možností: ničeho nedbat a zpívat si v dešti, pořídit si deštník kvalitní, nebo, stejně jako většina místních, začít nosit pršiplášť.
Vraťme se ale na Lofoty. Již před cestou jsme byly připravené na rozličné běsnění živlů. Na terminálu trajektu v Bodø jsme vyslechly líčení slunce, deště a sněhu, jež se stačily vystřídat během slabé půlhodiny. Když tedy večer náš trajekt z ostrova Værøy přirazil ke břehu ve městě Moskenes, věřily jsme jak předpovědi počasí, tak varování zkušenějších. V kempu jsme si pro stan vybraly místo co možná nejskrytější před předtuchou vichru a plachtu napínaly obzvlášť pečlivě. Ukolébavku nám zpíval zdvihající se vítr.
Ráno nás čeká něžné probuzení v podobě stanu smýkaného poryvy větru a bičovaného provazci vody. Ven nás vyhání až hrozba odlétajícího stanu, když se pár ok vyvlékne ze zaražených kolíků. S polovyřčeným souzněním, že dnes se na túru můžeme vykašlat, se vydáváme směrem k městu Å, abychom se přes ten nejhorší nečas ukryly v hostelu. Stopnout si odvoz se nám nedaří, to nejhorší z dopoledne však již máme za sebou a je i celkem hezky.
Na Lofotech vás uchvátí, jak červeně natřené, dřevem obložené domy vystupují z vody a balancují na svých několika kůlech zaražených do dna. Jak se ve sklánějícím se večeru světla v oknech zrcadlí ve vodě a rozpíjejí se v oparu. Jak se hory a skaliska zničehonic zdvihají z moře, jak přes sebe mají přehozený travnatý pléd. Donekonečna můžete pozorovat, jak se vlny rozbíjejí o skaliska a jak se v sotva postřehnutelném mžení co chvíli vyrýsuje duha. Potkáváte stále nové a nové dřevěné rámy na sušení ryb a představujete si, jaký je v létě pohled na moře přes záclonu z makrel. Na úbočí takřka každé hory, na niž se zadíváte, se rýsuje alespoň jedna bělostná stužka vodopádu. Vzduch je prosycený vodou a solí a místy i rybinou.
V hostelu rozkládáme stan, rozkládáme oblečení a sušíme všechno, nás samotné nevyjímaje. A, respektujíce před nedávnem nabytý poznatek a oděvní doporučení, připravujeme se na zkrácený okruh po nedaleké oblasti Munkebu.
Túra po Munkebu začíná ve městě Sørvågen, přibližně na půli cesty mezi Å a Moskenes. Jelikož se vydáváme pouze na zkrácenou túru, výhledy na hory a jezera a vodopády a údolí v nás nestačí zarezonovat s takovou razancí, jako kdybychom tu strávily celý den, i tak to ale stojí za to. Toky nasycené dešti nám hučí pod nohama, když přelétají přes kameny na dně, a my je překračujeme někdy po lávce, někdy po kamenech. Až na jednu skupinu v dáli nepotkáváme živou duši. Téměř máme chuť zabušit na dveře jedné z těch pár chalup, jež z dálky mineme, a poprosit o hrnek kakaa, než nás blížící se soumrak přiměje obrátit se na zpáteční cestu.
Na cestě do Å se necháváme zaskočit. Ne že by bylo špatné počasí, to ani v nejmenším, ale máme velmi špatné oblečení. Velmi. Provazy vody téměř můžeme rozhrnovat rukama, když si probíjíme cestu k hostelu. Boty se nám naplnily vodou a jasně cítíme, kde v nich máme hladinu. Když nemáte co ztratit, jste o poznání odhodlanější, na vyhlídce za Å tedy ještě chvíli pozorujeme červánky a hory zabarvené dorůžova. A dobře se bavíme tím, jak žalostný na nás musí být pohled… hlavně díky tomu, že víme, že nebude trvat dlouho a budeme se moct usušit, uvařit si horkou polévku… a po několika dnech se konečně, konečně osprchovat.
