Zahájily se přípravy, provedly se přípravy a vyvrcholily přípravy. Přípravný týden, týden příprav… Připravilo se oddělení, připravil se personál, připravili jsme se my, nyní už vlastně také personál, a na sklonku víkendu jsme už jen čekali, jestli a až nám pacienti zaplní kapacitu oddělení. Jeden pacient, dva, pět. Jeden, dva, pět ventilátorů. Přijímáme jenom ty s nejtěžším průběhem, takže místo ještě máme, pro pacienty s koronavirem se u nás vyčlenila polovina lůžek a většina personálu. Chystají se respirátory, přinášejí se skafandry, objednávají se holiny a domlouvá se navýšení kapacity oddělení o pár dalších lůžek. Týden s přípravami.
My medici se celého dění zatím účastníme přes chodbu a zavřené dveře, z druhé strany oddělení, kterou si necháváme pro pacienty bez koronaviru. Pro tuto chvíli jsme potřeba tam, s přibývajícími pacienty v infekční části čím dál víc: za každého z nás dvě ruce, dvě nohy a nezničená záda pro těch pár sester, s nimiž ten den zůstáváme. Jsme sanitáři, jsme medici na praxi, jsme smíchanina obojího a zaučujeme se, co a jak. Lékaři se na nás občas obracejí jako na mediky a vysvětlují nám informace o pacientech, po zbytek času jakožto medik/sestra/sanitář děláme to, co je zrovna potřeba. Teď je ještě dost prostoru na to se zaučit, potom možná nebude – anebo bude, to nikdo neví. Nakrmit pacienty, umýt pacienty, odečíst parametry z ventilátoru. Přinést, odnést, vylít, přenést, opláchnout, napustit, vytřít, otřít, naředit, učesat, přetočit, uklidit. Odezinfikovat si ruce, odezinfikovat lůžko, odezinfikovat úplně všechno – všechno a všechny, sebe především. Je to příjemné, máme čas, máme ruce, nohy, nezničená záda a pocit, že jsme užiteční. A tak nosíme, otíráme, vytíráme, vynášíme, krmíme a ptáme se, co, kde a kam.
Do skafandru se zkoušíme obléknout zatím jenom jednou, hlavně abychom tušili, jak na to, kdybychom časem byli potřeba i u pacientů v odizolované části oddělení. Po hodině a půl je mi vedro, nemůžu pořádně nakročit, protože jsem na svůj skafandr příliš vysoká, a mám pocit, že mi ochranný štít každou chvíli odkrojí vršek hlavy. A to je jenom hodina a půl, ne pro zdejší oddělení klasické čtyři. Před všemi, pro něž je to denní realita, nemůžu jinak než hluboce smeknout, jsou skvělí. Tohle se stalo v době, kdy jsme v koronavirové části měli tři pacienty. Pomohli jsme je otočit na břicho, to se každá ruka navíc počítá, zbytek času jsme spíš jenom oplendovali a povídali si s doktorem o tom, co se za daných okolností děje s plícemi. Víc práce pro nás nebylo, přípravný to týden…
Momentálně je situace už zase úplně jiná, ale musím říct, že jsem za tohle všechno ráda – sice jsem v nemocničním systému zcela nahraditelný a naprosto postradatelný článek, o to spíš v měřítku národním a celosvětovém, ale mám pocit, že jsem užitečná, že se v rámci svých momentálních možností při téhle pandemii nějak zapojím, to přece zdravotníci dělají, ne? Nezachráním svět, sama nezachráním ani jednoho pacienta, ale ulehčím práci lidem, kteří to dokážou. A o tom to pro mě je.
Učit se při tom všem, co se děje, moc nezvládám. Říkám to, protože nerada operuji s pocitem, že každý musí zvládat všechno, i když se o to sama nezřídka pokouším. Nejde to, přesně jako jsem se jako už tolikrát znovu a znovu přesvědčila. Nevyjdu z karantény s tím, že jsem pracovala, dokonale se naučila internu, namalovala obraz, v kolejní kuchyňce upekla kachnu, připravila se na půlmaraton a ušila si šaty. Nejsme dokonalí a kdo tvrdí, že je, tak kecá. Takže vězte, že si už třetí den slibuji, že vynesu tříděný odpad, že se nezvládám pořádně soustředit na školu a že jsem dnes chtěla cvičit a necvičila. A je to v pořádku!