8. srpna 2018
Více než půl roku zpátky se spustil běh událostí, na jejichž konci se ze mě stal jiný člověk, a to bez možnosti návratu k mému původnímu já. Tak by nejspíš začínalo vyprávění bělovlasého muže, který by s šálkem horoucího čaje usedl k praskajícímu krbu a hlasem prodchnutým barevnými podtóny si v přítmí sytícího se večera podmanil dech a představivost posluchačů, dokud by s tlumeným zasyčením nedohořela poslední rozžhavená polena.
Pravdou je, že do bělovlasého starce mám daleko. Je mi dvacet tři, jsem medička a vousy mít nikdy nebudu. Doufejme. Nicméně čaj miluji. Ať tak či tak, před více než šesti měsíci se skutečně začaly dít věci, jejichž dopad zatím neumím a ani nemohu odhadnout. Opustila jsem svůj dosavadní život a vydala se stopem procestovat svět? Ne. Stala jsem se profesionálním brusičem párátek? Ne. Anebo ve volných chvílích záplatuji padáky? Ne. Co tedy? Proklestila jsem si cestu nástrahami administrativy, přihlásila jsem se u nás na fakultě do konkurzu na Erasmus a prošla jím. A začala jsem se chystat na strávení pěti měsíců svého života v Norsku. Na tu dobu opustím zázemí Karlovy univerzity a zabydlím se na trondheimské NTNU.
Dobrodružství je věc pozoruhodná, každý vnímá jeho začátek jindy. Pro mě přišel zlom v momentu, kdy jsem si uprostřed dubna, když se příroda konečně začala rozkoukávat, venku svítilo slunce a zpívali ptáci, na dobírku objednala zimní bundu. Lyžařskou. S kožichem kolem kapuce. Z běžného úhlu pohledu banální záležitost, já vím… Nicméně nejspíš tehdy jsem si uvědomila, že nepáchám žádné prázdné rozesílání dokumentů, které stejně nikdo nebude číst, ale že vážně pojedu.
Je samozřejmé, že i dobrodružství samo o sobě pro každého znamená něco jiného. Pro někoho let pod tři hodiny ani nestojí za zmínku, pro někoho je i cesta vlakem událost. Já stojím někde uprostřed – pár zemí už jsem navštívila, s rodiči, s kamarády. Jednou jsem letěla sama, jednou jsem letěla přes oceán. Seznam míst, která chci prožít – nejen navštívit a bezhlavě pořizovat miliardy fotografií, ale vážně prožít – je zatím dlouhý. Teď se tedy připravuji na to, že jich pár odškrtnu, že se norsky snad naučím říct o trochu víc než jen „toto je jahoda“, kterážto věta je prozatím základem mého slovníku, a že mi s největší pravděpodobností bude zima.
A proč vůbec Erasmus? No… a proč ne?