Aneb chléb a hry. 26. srpna 2018
Pondělí
Vydala jsem se vstříc pánvi, rozhodovací paralýze i nejlepší palačince svého života. To jsem však v momentě, kdy jsem se v pondělí ráno začlenila do téměř kompaktní lidské masy, přelévající se od koleje směrem až na úvodní ceremonii, ještě nevěděla. Vše bylo, jak má.
V prostorách kongresového hotelu Scandic Lerkendal, v němž se uvítání odehrálo, se naše pohledy stáčely dvěma směry, třebaže nás, mezinárodních studentů, tu letos začíná na osmnáct set. Jednak jsme se letmo rozhlíželi po plejádě neznámých, z nichž s většinou nikdy ani nepromluvíme, přičemž většinu z těch, jež poznáme, po Vánocích již nikdy neuvidíme. A také jsme s mírnou závistí a klesající glykémií pozorovali hotelové hosty, kterak váhají nad tím, co si tentokrát dají ke snídani.
S uvítací plátěnou taškou u boku jsme překlenuli nezbytné i trochu zbytného čekání na začátek ceremonie. Dobré proslovy nás zahřály a daly pocit, že tu jsme vítaní, ty špatné již zapadly mezi vzpomínky na intermezza, norské zpěvy zdejší ženské skupiny. Některé její členky patří do sboru Cantus, s nímž nazpívaly úvodní melodii k Ledovému království. Od toho dne již navždy se pokaždé, když se na Ledové království podívám, přenesu do Trondheimu, provázená vzpomínkami na magickou atmosféru, již melodie ve spojení s promítanými záběry zdejší přírody vytvořily.
Odpoledne bylo věnované vynikajícím trondheimským hrám. V centru města jsme měli nejen obejmout Nora, ale i doplnit přísloví v místním dialektu, otevřít zakódované truhly, připít si rybím tukem nebo ochutnat místní hnědý sýr (nevěřte těm, kdo o něm šíří pomluvy, je skvělý).
Úterý
Jsem v nebi. A propasti nerozhodnosti. Pokud se zapíšu do jednoho ze studentských spolků, mohu chodit na tolik tanečních lekcí, kolik se mi zlíbí. Nebe! Lindy hop? Standardní tance? West coast swing? Salsa? Boogie woogie? Latinskoamerické tance? Přeci si nemohu vybrat jenom jeden… Propast.
Tanec mé myšlenky začal okupovat během imatrikulace, jíž NTNU dokázala, nakolik otevřená a vstřícná je. Na trávníku mezi budovami hlavního kampusu jsme pozorovali proslovy a představení na třech pódiích a předháněli se v odhadech, co nám kdy vykládají. Většina programu se odehrála v norštině, navzdory tomu jsme toho stačili řadu pochytit. Jste nový student? Vítejte! Opovažte se tu zapomenout žít, neponořte se s klapkami na očích do knih. Učte se, klaďte výzvy sobě, profesorům i samotné podstatě vědění. Ale přijďte do orchestru, hrát divadlo, rugby nebo famfrpál, pojďte se potápět, organizovat studentský festival, přecházet z party na party. Poslechněte si naše kapely a sbor. Pronajměte si se známými některou z univerzitních chatiček a užijte si víkend v přírodě. Oh, a možná vám bude přednášet některý z držitelů Nobelovy ceny!
Středa
Dva nejsvětlejší body tohoto dne: zaprvé, pořídila jsem si povlečení, nemusím již tedy nocovat ve spacáku. A zadruhé to nejdůležitější: koupila jsem nám wok pánev. Cestou na kolej jsem tedy pohupovala naší novou pánví, zatímco nejen že se mi s konečnou platností upevnily disneyovské asociace na Trondheim, ale strávila jsem i dobrých padesát minut zdravením kolemjdoucích, psů a ba i žita bezhlesným: „Hello!!! I’m great, just woking around.“
Čtvrtek
Byla jsem bačkora… Vzhledem k velmi špatné předpovědi počasí zůstala původně plánovaná celodenní túra do rezervace Bymarka pouze pro ty nejotrlejší. Měla jsem jít a bosky se brodit blátem. Škoda, příště se neleknu.
Pátek
Medici existují!! Týden jsme se míjeli a nevěděli o sobě, až dnes nastal ten den, kdy se vše změnilo. Fakulta odhrnula závěs anonymity, když nás pozvala na informační schůzku, čokoládu a fakultní lahev na vodu jako prémii. Již o sobě tedy víme! Je nás dvacet šest a pocházíme z Itálie, Německa, Francie, Slovinska, Rakouska, Španělska, Belgie… a od nás, samozřejmě.
Mohla bych psát další hodinu, stejně bych nezachytila vše. Salsu v bytě přeměněném na kubánský bar. Půlnoční procházku do centra a pozorování ztemnělého fjordu z vyhlídky na kopci. Zastřený hlas a jiskru v očích mých nových přátel, s níž poté, co se dozvěděli, že jsem z České republiky, vzpomínali na to, jaké máme v Praze dobré a hlavně levné pivo. Robotickou sekačku na trávníku na kraji kampusu, jíž jsem začala říkat George.
Bylo by těžké vybrat jediný okamžik jakožto zlatý hřeb týdne, páteční barbecue si však vydobylo silnou pozici. Ve frontě vinoucí se přes půl kampusu jsme lépe poznali nejen sebe navzájem, ale i okolní nemediky, zatímco jsme čekali, než nás pustí přes poslední pruh trávníku k přeplněným stolům, u nichž jsme si poskládali svůj vlastní hamburger a hot dog. Před procházkou do centra jsme se několik hodin slunili na trávě, jedli a povídali. Ovšem to, co přišlo v samém závěru barbecue, se ani nedá vypovědět slovy. Ano, bezhlavě jsme se zamilovali do zdejší tradiční palačinky. Ráda bych napsala víc, ale jak říkám, nevím jak… Jedno je každopádně jisté. Bez receptu mě odsud domů nikdo nedostane.
