2. září 2018
V prvních dnech jsem se bála předsudků natolik, až jsem se nechala pohltit těmi svými.
Když jsem na začátku semestru vyrážela do nemocnice, byla jsem nervózní, není proč zastírat. Mé obavy nebyly nikterak veliké nebo paralyzující, jejich přítomnost však cítit byla. Že nezapadnu… že angličtina na přednáškách se ukáže jako příliš pokročilá… a že přijdou předsudky. Že pro ostatní budu představovat jen kohosi z necivilizovaných křovisek v zapadlé střední Evropě. Jak se ukázalo, šlo však o moji vlastní zaujatost, pro niž jsem takový postoj viděla i ve zcela neutrálních situacích. Probrali mě dva lidé: paní doktorka, u níž jsem stážovala na ambulanci, a můj spolužák-dvojice z kruhu. Paní doktorka, jež se po poděkování za příjemný čas a otevřenost a svěření se s mými obavami ze srdce podivila, jelikož jsou přeci takové myšlenky nesmyslné, a jestli jsou z někoho podobné postoje cítit, je jí to líto. A můj spolužák, jehož jsem se po dvou napjatých týdnech zeptala, kde je problém, aby vyšlo najevo, že překážku cítil on z mé strany. Teď jsme tedy začali nanovo, snad již správnou nohou.
Nemocnici svatého Olafa tvoří komplex budov z většiny propojených prosklenými tunely. Spodní patra vedle pacientů a personálu brázdí roboti-želvičky, převážející klece s balíky prádla. Ani jako student si nemusíte nosit své bílé oblečení, ráno si z velikých skříní vyberete halenu, kalhoty i plášť své velikosti a odpoledne je modrým sosákem odešlete do prádelny. Pokud chcete, můžete si přinést koloběžku a zkracovat si na ní spolu s dalšími studenty a doktory cesty mezi odděleními.
Pro náš semestr se dny přednášek a teoretických seminářů střídají s časem stráveným na oddělení, operačních sálech či ambulanci. Během dvou týdnů jsme odebírali anamnézu již od dvou anglicky hovořících pacientů, je tedy naděje, že se s dalšími setkáme i na ostatních odděleních a nebudeme neustále odkázaní na stručný překlad patnáctiminutového rozhovoru v norštině.
První odpoledne semestru jsme využili dne otevřených dveří pro studenty NTNU ve zdejší katedrále Nidaros Domkirke. Mohli jsme tak obdivovat křehkost gotiky narušenou jedinou románskou kaplí, poslechnout si krátké přednášky o historii katedrály a svatém Olafovi, jemuž je toto místo zasvěcené, a ponořit se do zvuku dvojích varhan, prostupujícího všudypřítomnou vůni kadidla.
Nejsilnější zážitek přinesla možnost vstoupit do skryté kaple svatého Olafa, za běžných okolností veřejnosti uzavřené. Nenápadnými dveřmi vstoupíte na úpatí vinutého schodiště, jež by vám i v zimním kabátě bylo těsné, nahoře přejdete po ještě užším ochoze, na volné straně lemovaném krajkou sloupoví s výhledem na vitráže a lavice pod vámi. Na konci zahnete do tmy, aby vás svíčka upozornila na nízké dveře po pravé straně, jimiž se do kaple dostanete. Prostoupí vás klid a úcta, jakkoliv je místnost drobná a prostá. Světlo svíček tančí po prostoru a jeho odrazy se mihotají v úzkých vitrážových oknech, zatímco vás za zády hlídá o zeď opřená plastika dvou světců.
Z výšin můžete sestoupit do krypty, procházet se mezi hroby a odhadovat, čím si kdo vysloužil své místo spočinutí. Narozen v roce 1660. Třináctého června 1702. Nedávno zde nalezli ostatky staré devět set let, nikdo neví, komu patří. Je to svým způsobem osvobozující pocit, člověk je nicotný již za svého života, o to více potom staletí po smrti. Proto stojí za to prát se za své štěstí a nepoddat se špatnému, teď a tady a nečekat, zanedlouho z nás stejně nebude nic než vybledlý zápis na matrice. Je tedy v našich vlastních rukou si vybudovat takové já, za něž budeme rádi, pečovat o spravedlnost a náš okruh blízkých a známých a sdílet spolu své, pro zbytek světa a historie nevýznamné, vesmíry. Pak můžeme v tom malém čase a prostoru, který máme, vybudovat něco skvělého… a vtěsnat do něj nekonečno.
