Medici zapomínají snít. Doktoři. Lidé, lidé zapomínají snít. Chtěli jsme zachránit svět, chtěli jsme být skutečným doktorem Housem. Chtěli jsme změnit svět, být skvělí. Někde mezi první přednáškou a první noční službou jsme zapomněli. Jako všichni. Je normální být nudný dospělý, a říkejte tomu třeba rozumný, mně to nevadí. Je normální zapomenout.
O čem jste snili naposledy? Nezáleží na tom, kdo jste, co děláte, kolik vám je. Sny nás drží na cestě dál, sny nám nedovolí se nechat unášet jednotvárností a zpola uspokojivým pohodlím nebo možná spíš jistotou nevybočující a ničím neohrožující rutiny. Sny nám nedovolí vyhořet.
Kdy jste poprvé snili? Kdy naposledy? Co se stane, že se tak snadno proměníme v loutky života, že zapomeneme, jak moc jsme toužili se stát pilotem vrtulníku, jak opravdický byl náš zážitek, když jsme se ve vlakovém kupé procházeli kolem nejvyšší věže ze stavebnice, komínu ze žlutých a zelených kostek, jejž jsme postavili vlastníma rukama, zatímco ve skutečnosti nám nohy drtilo zavazadlo spolucestujícího a klimatizace už dávno vypověděla službu?
Medici zapomínají snít. Lidé zapomínají snít. Je to tak snadné a taková škoda, život má novou loutku. Jsme dospělí. Loutky života, loutky dospělosti. Dospělí, rozumní, bezesná rutina. Loutky života, loutky dospělosti, sbohem, pilote vrtulníku. Uzrávání v doktora House se změnilo v boj o život, noci beze spánku, život beze snů. Zkouška, zápočet, praxe. Zkouška. Praxe. Sbohem, pilote vrtulníku. Z bezcílného bloumání snovým světem bezesné bloumání světem reálným. Zkouška. Praxe. Nezbláznit se, anebo jen trochu, zápočet. Loutka života, loutka medicíny.
Kdy jsem snila naposledy? Kdy jste snili naposledy? Chci snít znovu. Budu snít znovu. Chcete být pilotem vrtulníku? Loutku vracím, nechci, děkuji. Sním o tom, že napíšu knihu, sním o tom, že změním svět. Sním o tom, že budu snít dál. Co chcete dokázat, až vyrostete? O čem sníte vy?