17. srpna 2018
Trondheim naše přistávající letadlo přivítal mraky převalujícími se mezi kopci, ocelovou oblohou a barvami byť tlumenými, tak sytými natolik, že ve mně téměř bodnul osten závisti nad tím, že nejsem ovce, abych se do takové krásy mohla zahryznout se stejnou bezostyšností jako ony. První doušek vzduchu ten pocit ještě umocnil. Estonsko se při pohledu z výšky zdálo lesnaté… do doby, než jsme sestoupili pod mraky v Norsku.
Mírné mrholení, v němž jsme přešli přistávací plochu, se ukázalo být předzvěstí řádného uvítání místním počasím. Pršelo. Poprchávalo. Sbíralo se k dešti. Mrholilo. Lilo. Když nám nakládali zavazadla do autobusu, když jsme jeli podél pobřeží do centra. Když jsme spolu s ostatními hledali ubytovací kancelář. Když jsme hledali pokoje. Když jsme se vydali do města. Proto je tu tolik zeleno, Norsko si při takřka celoevropské vlně veder syslí většinu vody pro sebe.
Při prvním zběžném pohledu mi Trondheim připomněl čas strávený v Bretani. Sytá zelená, zalesněné kopce při pobřeží. Poznáte ale, že jste severněji: ubytovací kancelář, na niž mám z okna svého pokoje výhled, sídlí v nízké budově s fasádou z červených prken, bílými okny a střechou porostlou travami. Podle toho, co jsem zatím stačila vidět, jsou tu podobné domy rozeseté napříč celým městem. Výškové budovy tu nemají co dělat. Středověké centrum Tallinnu působilo útulně, stejný pocit ve vás zanechá i Trondheim. Každé město si však našlo svůj vlastní způsob, jak vás okouzlit. Když se tu vrátíte z procházky, máte chuť se zabalit do svetru a při popíjení čaje pozorovat, jak za oknem prší, zatímco se potulujete ve svých myšlenkách.
Vstřícný přístup dam v ubytovací kanceláři, dobrá organizace a pro příchozí přichystané občerstvení nemohly zanechat lepší dojem. Přidělili mi pokoj v šestém podlaží (třetím patře) jedné z mnoha nízkých cihlových budov. Bez výtahu a pomoci v dohledné vzdálenosti se kufry pronesly, jsem však i nadále skálopevně přesvědčená, že všechny věci bezpodmínečně potřebuji.
Zanedlouho jsme se ve dvou vydaly na obhlídku okolí. Vzhledem k našemu momentálnímu umístění v nižších patrech Maslowovy pyramidy potřeb zůstaly krásy a zákoutí centra prozatím neodhalené. Naše pozornost se upnula k samoobsluze v kampusu a blízký supermarket, později jsme obchůzku rozšířily na domácí potřeby dole v centru.
A pokoj? Uchvátil mě na první pohled. Vchodovými dveřmi se dostanete přímo do společných prostor, jimž dominuje jídelní stůl spolu s kuchyňskou linkou po stranách místnosti. Odtud vstoupíte do čtyř samostatných pokojů, obsahujících vše, co jako průměrný student potřebujete ke spokojenému bytí. Jedinou nepříjemností tedy zůstává akutní nedostatek nádobí, prozatím se živím toustovým chlebem, k němuž přikusuji blok sýra. (Mamko, je to v pořádku, už si vařím!)
