9. prosince 2018
Vánoční večeře. Tradice, jež se s Norskem zdá spjatá stejně pevně jako bramborový salát s Čechy, tradice, jejíž přítomnost začíná být patrná už ve druhé polovině listopadu. Každý chodí na vánoční večeře. Šermířský spolek má svoji večeři, matematikové mají svoji večeři. Město zaplavily letáky svolávající na adventní setkání všechny vegany. Nakolik renesanční jste člověk, natolik vám hrozí, že se už před Štědrým dnem nevejdete do kalhot: jste ve studentském spolku filologů, ve volných chvílích zpíváte ve sboru a před lety jste závodně plavali? Správně, minimálně tři pozvánky máte jisté. Přibrali jste si na svá bedra ještě brigádu? Nebohý váš žlučník…
Když přijde na jídlo samotné, zdá se, že perníčky jsou oblíbené úplně všude, Norsko nevyjímaje. Veliké krabice „pepperkakker“ na vás číhají na každém druhém rohu. Ne tak hlavní chod: když přijde na něj, země je rozpolcená na dva hlavní tábory. Našemu kaprovi je alespoň názvem bližší ribbe: tučné vepřové spolu s několika přílohami (zelím, brambory, klobásami…) vám dá energii přinejmenším na celý zbytek zimy. Druhou alternativou je pinnekjøtt, sušené jehněčí s klobásami a šťouchaným tuřínem.
Mnohdy si prý můžete vybrat. Díky tomu vám, i pokud jste společensky velmi aktivní, hrozí menší riziko, že vám všechen ten tuřín po chvíli začne lézt na nervy. Za sebe nemohu soudit, většině výměnných studentů advent možnost ona jídla snad s výjimkou pepperkakker ochutnat nepřinesl. Ještě tu ale byla vánoční ročníková večeře medická! Ribbe? Pinnekjøtt? Naneštěstí ani jedno. Organizovali jsme svépomocí, oblékli jsme si tak své nejlepší svršky a do pronajatého sálu se vydali s krabicí či mísou toho, co jsme uvařili sami. Bylo by hezké moci říct, že jsme ten večer kulinárně procestovali celý svět, na takovou příležitost si ale budeme muset ještě počkat, i když kousek Norska jsme měli určitě. Gløgg, tapas z plněných tortil, všudypřítomné perníčky. Do zbytku Evropy jsme jenom nahlédli, byť německý Kaiserchmarn vše ostatní téměř zastínil. Kopec zvíci Mt. Everestu se dal přehlédnout jen těžce.
Je milé se s místními setkat i mimo posluchárny. S Erasmáky držíme spolu, mezi námi a Nory ale stále zůstává odstup, až na ty, s nimiž jsme ve studijní skupině. Rozlosovaný zasedací pořádek, svařák na uvítanou a zkoušky, s nimiž se v konverzaci obzvlášť teď nemůžete trefit vedle, tak úspěšně prolomily ledy. Učíte se? Jop. Jste nervózní? Trochu… Správně, to byste měli! Hmm, díky… Odkud jste? A v kolikátém ročníku? Jaké to je, studovat tu celých šest let? A jak se vám tu líbí? Proč jste si vybrali Trondheim? Klasika.
Jídlo bylo skvělé, quiche, tapas, saláty, sýry. Proslovy až na jeden zůstaly jako obvykle v norštině, na to už jsme si zvykli, i tak nás ale zaskočilo proložení večera norským rapem. Balada o medikovi. Tehdy nás mrzelo asi nejvíc, že nerozumíme. Navzdory tomu jsme se ale s textem dokázali ztotožnit, medici jsou všude stejní… Pročež si již záhy po začátku svého prvního semestru v bílém dokážete dost dobře odvodit, o čem je řeč. Ale o tom někdy jindy.
A co teď, učíte se? V úvahu připadá jen jedna odpověď…