Scénář 1: Už tě čekají. Odezinfikuj si ruce, vezmi si rukavice, nasaď si respirátor. Tenhle má filtr, tak si přes něj dej ještě ústenku. Nasoukej se do skafandru, do kombinézy, do atombordelu, říkej si tomu, jak chceš. Přes boty si dej návleky, raději dvoje, a olep si je leukoplastí, ať vydrží na místě. Sedí ti respirátor dobře? Zakryj si vlasy. Chceš si dnes vzít brýle, anebo štít? Nasaď si ještě jedny rukavice. A ještě jedny. A raději si odezinfikuj ruce, i kdyby jenom pro pocit, jeden nikdy neví… V pořádku. Vážně ti všechno dobře sedí? Teď máš poslední šanci na to se nějak významněji upravit, uvnitř se opovaž si na obličej byť jen sáhnout.
V pořádku, můžeš dovnitř. Sestry se vystřídaly už před hodinou, ty jdeš jenom vypomoct. Není to žádné drama, nepropukla apokalypsa, je to v pořádku: budeš umývat a budeš otáčet, ti pacienti, co jsou dnes na řadě, jsou všichni velcí a těžcí a hodí se ruce navíc. A to ty jsi, pamatuješ? Nachystej si povlečení, namoč žínky nebo napusť vodu do umyvadla, však víš, co je zrovna potřeba. Anebo se zeptej, za to ti nikdo hlavu neutrhne… Už se pusť do práce, už víš, co dělat, a čím déle tu zůstaneš, tím větší ti bude horko a tím víc tě ze štítu bude bolet hlava. Otřít obličej, namydlit ruce, namydlit břicho, opláchnout, usušit, není to žádná věda. Vykapat oči, vyčistit zuby, promazat paty, odsát sliny a hleny, odkud to jde. Přetočit na bok a postarat se o záda, vyměnit povlečení, uklidit, odezinfikovat sebe i všechno okolo, vyměnit si rukavice. Další pacient.
Rutina dá člověku příjemný pocit jistoty, je to v pořádku, vedeš si dobře. Umýt, vylít, přinést, vypláchnout, nadzdvihnout, přichystat. Postav se ke kraji lůžka a přidrž pacientovi rameno, bok nebo nohu, anebo pomáhej soukat podložku pod pánev, musíme ho přetočit na břicho. Pacient je velikánský, ale napolohovat je potřeba všechny, zaber.
Hotovo, můžeš jít, děkujeme. Víš, jak ze sebe všechno sundat, nebo má jít někdo s tebou? Odezinfikuj se, sundej si jedny rukavice a odezinfikuj se. Sundej si štít a strhni ze sebe ústenku, ale moc na ni nesahej, ať se nekontaminuješ. Odezinfikuj se a stáhni si čepici. Rozepni si oblek a vykruť se z něj, nesahej na vnější stranu… S oblekem si stáhneš i druhé rukavice a návleky na boty, musíš se trošku snažit. Vyhoď odpad, ale nezapomeň dávat pozor, opatrně. Už můžeš vyhodit poslední rukavice, odezinfikuj se a cestou ven se v dezinfekci ještě projdi. A rovnou se osprchuj.
Scénář 2: Přijdeš do práce a všude je klid. Převlečeš se a do lednice si uklidíš oběd, můžeme s něčím pomoct? Na koronavirové polovině dnes nejsi potřeba a byla by škoda plýtvat pomůckami, dnes zůstaň v čisté části… Jdeš tam nahlédnout a ani tady není dnes s čím pomoct, na této polovině dnes není přijatý žádný pacient. Mělo dnes vůbec cenu chodit? Něco se snad najde, alespoň na chvíli, můžeme tu vygruntovat. Už jsi po snídani? Napusť nám všem do kýblů vodu s dezinfekcí, rukavice najdeš. Umyjeme všechny dveře, umyjeme futra a sesternu a celou chodbu. Pustíme si rádio, proč ne? Otři i židle a skříně s prádlem, když už jsme se do toho úklidu pustili. No… a to je tak všechno, už asi můžeš jít domů… Nedáš si kousek bábovky? Uvidíme, snad pro tebe bude příště víc práce, je to smůla… Tedy pro pacienty dobře, ale ty se toho moc nenaučíš. Vážně si nedáš tu bábovku?
Dva scénáře, mezi nimiž se pohybujeme, nikdy nevíme, co nás kterou směnu čeká. Mnoho pacientů? Málo pacientů? Žádní pacienti? Umýt, přetočit, uklidit po propuštění? Připravit infuze? Musíme se nechat překvapit, nejde odhadnout, kolik lidí ten který den upadne do těžkého stavu a dostane se k nám. Začali jsme tu pracovat v očekávání apokalypsy, nikdo nevěděl, co bude. Takže jsme rezervní síla a jestli budeme ještě potřeba, alespoň už budeme vědět, jak to tu funguje.
Pocity z toho všeho se ve mně trochu míchají. Jsem ráda, že apokalypsa nepropukla a že se s rezervou zvládáme starat o všechny naše pacienty. Trochu mě mrzí, že se toho tolik nenaučím, někdy jsme na oddělení vážně navíc. Těší mě, že když je s čím pomoct, tak vážně můžeme pomoct – nepobíháme po nemocnici s blyštivou hvězdou na prsou a vlajícím pláštěm za zády, spíš chodíme vylévat plné bažanty, ale přesně o tom naše role je. Občas jsem nervózní, jestli se mi podaří realizovat plány na to, co po škole. Na druhou stranu musím přiznat, že člověk si po čase zvykne – naběhli jsme do nemocnice napumpovaní adrenalinem a připravení zachránit svět, teď mám alespoň za sebe o poznání realističtější a pokornější pohled na věc. Takže s trochu shovívavým úsměvem vzpomínám na svůj úplný začátek a doufám, že jestli si z celého tohoto období odnesu jenom jednu jedinou věc, bude to to, že z pandemie vyjdu alespoň o kousek moudřejší. Vážně se snažím!