Nikdo neví. Co bude, kdy to bude, jak přesně to bude. Mamka šije roušky a hubuje prarodičům, aby nechodili ven. Co bude? Nikdo neví. Plány na léto se rozpadají, plány na jaro jsou v troskách. Jaro uvidíme zpoza oken, zůstaňte doma. Zakryjte si nos. Kdy budeme mít státnice? Budeme mít státnice? Nekonečné debaty se spolužáky. Nikdo neví. Uč se na státnice, učme se na státnice, učíte se na státnice? I vám se nejde soustředit? Pojďme pomáhat do nemocnice. Soustřeď se a uč se, zapiš se jako dobrovolník, umyj si ruce. Učíš se? Zůstaň doma, pojď pomáhat jako dobrovolník. Zakryj si nos. Zapsala jsem se jako dobrovolník, co bude? Nikdo neví, jak by někdo mohl vědět? Soustřeď se. Nakup si dost zásob, ušij si roušku. Buď doma. Kdy se potkáme všichni doma? Nikdo neví, soustřeď se, umyj si ruce. Nakup droždí, nakup mouku, máš dost rýže? Zkontroluj e-mail, třeba tě už poslali do nemocnice. Prarodiče by neměli chodit ven. Umyla sis ruce? Uč se na státnice, budeme potřebovat doktory. Kdy mě pošlou do nemocnice? Nikdo neví. Plány na léto v troskách.
Jsme jenom lidi… Hlava běží, myšlenky běží, nikdo nic neví. Jednu brigádu odvolali, druhou brigádu odvolali, je to dobře, zůstaneme víc doma. Třeba to pomine, možná nedostudujeme v termínu, vždyť je to jedno… Učím se a nejde mi to, není přeci všechno jenom o škole, umyj si ruce, zkontroluj si e-mail. Kolik máme nakažených? Závidím těm, co se dokážou odstřihnout. Ohřát si oběd, pořádně se vyspat, začít zase cvičit, je to v těch malých věcech. Čekám na e-mail a rodiče vzpomínají na revoluci, nikdo nic nevěděl a zavřela se škola, teď nevíme taky. Nemůžeme vědět, jak bychom mohli vědět? Ale je to v pořádku, však jsme jenom lidi. Je to v těch malých věcech. Spolužáky povolali, přihlásili se o pár hodin dřív. Učím se a nejde mi to, kontroluji e-mail, umývám si ruce.
Povolali mě. Myšlenky se zpomalují, už něco vím, vědět je lepší. Za pár dní začínám, naši mě odvezou na kolej, svět bude o něco normálnější… Nemocnice znám, nemocnice si nás vychovaly, v nemocnici vím, co a jak. V nemocnici budu mít co na práci. Dezinfekce voní povědomě a i mdlá zelená má svoje výhradní místo. V nemocnici to znám. Nevím, kam mě přidělí, ale někam mě přidělí a to vědomí mi stačí. Lepší je vědět, už trošku vím. Den dostane řád, tak dlouho se všechen čas točil kolem školy, tak dlouho se točil kolem zdravotnictví, že můj řád dosavadní, kdy jsem byla doma a doma, byl svým způsobem cizí… Hlava se uklidnila, už nemusím kontrolovat e-mail, můžu se soustředit na školu, můžu se soustředit na všechno ostatní. Co si přečíst nějakou knihu? Pořádně se naučím norsky. Jak by šlo si zacvičit?
Děláme, co můžeme, a to je dobře… Tak půjdu do nemocnice. Děláme, co můžeme, a to je potřeba. Někdo šije roušky, někdo vozí rodičům nákup, někdo dělá oboje a ještě tisíc věcí navíc. Chci jít do nemocnice, chci být v něčem užitečná, chci si přečíst knihu. Chci se naučit na státnice. Chci být doktor, ale některé věci vyřešit nejdou a teď je řešit nebudu. Hranice jsou zavřené a nevím, kdy se uvidím s lidmi, na nichž mi záleží. Nikdo neví. Nemůžeme to vědět, kdo by teď asi tak mohl vědět? Počkám. Čekala jsem a hlava se nezastavila, teď čekám a je to lepší. Počkám na rozpis služeb, počkám, jaké a jak nemocné budeme mít pacienty, počkám, pro jakou práci mě zaškolí. Počkám, jak to budeme zvládat… a jak to budu zvládat já sama.
Byla jsem zmatená, byla jsem nesoustředěná, byla jsem nervózní, marnila jsem čas na internetu. A ještě pořád zmatená jsem, trošku. A nesoustředěná. Ale to je v pořádku, však jsme jenom lidi…