Vůbec nejsou hloupí. Se zavázáním první tenisky jsou Čendové u nás. Vědí všechno. Míhají se okolo a nedají se zmást ani odlákat ani zavřít dovnitř, naše nejposlednější plátky slaniny obětované na jejich manipulaci přišly zcela vniveč. Zhltli je postupně a jeden se prosmýkl z terasy zpátky ven, když druhý si šel dovnitř. Od té doby, co vesnice přišla o slepici a my o klidné spaní, s Čendy odmítáme vyjít za bránu nemocnice. Každá procházka se tak mění ve strategický boj, kde Čendové zatím tvrdě vedou. Své nesmělé pokusy podpořené jen minimální zkušeností jsem vzdala prakticky hned na začátku, teď už na naše šakaly rezignovali i ti největší psí milovníci. Obojek, který Kuba v posledním záchvěvu naděje koupil, si jeden Čenda potajmu serval někde mezi keři a je jen otázkou času, než se to samé povede i druhému.
Podaří-li se nám přeci jen prchnout, propleteme se mezi několika krávami polehávajícími na hlavní silnici a mineme skupinu mužů celodenně posedávajících před branou nemocnice, jež jsem původně pokládala za zdejší pobočku celonárodního motorkářského gangu. Gang se ukázal být sítí piki-piki taxikářů, schopných vás dovézt prakticky kamkoliv, pokud zvládnete jet bez držení: těsnější kontakt než přidržování se zadního rantlu by manželka nedovolila. Nedaleko za náměstím se před námi otevřou čajové plantáže, údolí posetá banánovníky a hliněnými chýšemi a potoky poskytující vodu pro vše od mytí prádla až po zadělávání těsta na placky chapati. Obklopí nás děti a jejich pokřikování: „Muzungu, muzungu!“ Chtějí čokoládu, my zase ukázat chameleona, většinou se ale nedohodneme. Některé děti si nás pamatují i jménem, občas se tedy stane, že se odnikud ozve: „Katerina!!“ Zamávám do prázdna a jdu dál a mám radost, že i jako muzungu naprosto odtržený od zdejší reality jsem sem trošičku zapadla, pokud se takové slovo ve zdejším kontextu dá vůbec použít.
Jindy se poštěstí jet na výlet. Město Kisumu a projížďka na loďce po Viktoriině jezeře, exkurze po nemocnici ve městě Nyamira. Před nedávnem se tu dost komplikovaně narodila malá jmenovkyně naší Michele. A i když sedmnáctiletá maminka pozorností o svoji dceru, kterou se ještě půl dne před porodem snažila potratit, nepřekypovala, babička měla takovou radost, že všechno dobře dopadlo, že nás v sobotu pozvala na návštěvu, abychom se na malou Michele přišli podívat. Nafoukli jsme balónky, vzali kus buchty a bublifuk a šli. Solární panel na plechové střeše poháněl malou televizi a CD přehrávač a na šňůrách napnutých mezi banánovníky se sušilo prádlo. Zatímco jsme se ošívali na krajce přehozené přes pohovku a křesílka a rozplývali se nad uzlíčkem v povijanu, Čenda, který si samozřejmě jakýkoliv pohyb mimo areál nemocnice nemohl nechat ujít, si málem troufl na kozu a na oplátku ho téměř zakousli tamní psi.
Vlastní zkušenost s piki-piki, všudypřítomnými motocykly, jsme získali minulý týden. Do té doby jsme se setkali nanejvýš s odřenými a jinak poraněnými řidiči a spolujezdci, spadajícími do společné škatulky: „piki-piki accident“. Náš vrátný Alex nám vyjednal exkurzi do jedné z nespočtu zdejších čajových továren, dle vlastního soudu jsme si tedy každý vybral svého taxikáře, z úcty k manželce se chytili zadního rantlu a vydali se na cestu mezi výmoly, okolo dalších banánovníků a dalších chýší. Potichu jsem se na dálku omluvila mamce za to, že nemám přilbu a vůbec co za bláznivinu to provádím, a už jen vyvažovala zatáčky a užívala si jízdu. Krajina je tu nádherná, malebná, a jen tak se neokouká, což o všudypřítomném povykování „muzungu“ a dolování hraček a čokolády bohužel říct nelze, záchvěv stesku po anonymitě se v nás občas probudí. V továrně nás provedli celým procesem zpracování čaje, který celý směřuje k zabalení fermentované lístkové drtě do obrovských papírových pytlů, jejich stlačení pneumatickým lisem do rozumného tvaru a odeslání do všech koutů světa, zejména pak do Velké Británie. Jeden z kontrolorů kvality, k nimž jsem získala bezmezný respekt, celý den počítá lístky na stoncích čerstvě dovezeného čajovníku a třídí je podle nad hlavou vyvěšeného klíče, další co hodinu vaří testovací vzorek již hotového produktu a jako sommeliér zaznamenává barvu odvaru, zrnitost sedliny, vůni čaje a chuť na patře do nikdy nekončící tabulky. Zbytky čaje se spolu mísí a chladnou v pojízdném plivátku dozajista inspirovaném pradávnými gramofony, zatímco se vaří další a další konvice vody.
Ať se tu vystřídá milion pacientů, ať tu muzungu jsou nebo ne, ať se projdeme po továrně či nemocnici či po hromosvodu kostela, krávy pořád chytají bronz na hlavním tahu přes itibské náměstí, za soumraku pořád na plné pecky vyhrává africký pop, děti pořád výskají v potoce a ženy pořád zadělávají těsto na chapati. My jsme tu na návštěvě, při okraji čajovníkové plantáže stejně jako na dětském oddělení nyamirské nemocnice. Muzungu je tu přírodní úkaz. Moje a naše role je se učit, šít rozseklé ruce a střídat se u pacientů na JIPce. Banánovníky si bez nás poradí.
